Článek
Ráno bylo zvláštní ticho.
Nevzbudil mě pohyb, hluk ani pach kávy. Bylo to jiné ticho než obvykle. Takové, které v sobě mělo mezeru. Otevřela jsem oči a postel vedle mě byla prázdná.
Nejdřív jsem si říkala, že šel jen do koupelny. Nebo že už je v kuchyni. Ale něco mi nesedělo. Celý vzduch v bytě byl jiný.
Na stole ležel lístek.
Rukou napsané čtyři řádky. Ne výčitky. Ne omluva. Jen popis toho, že odešel.
Bez boje. Bez rozhovoru. Bez možnosti cokoliv říct zpátky.
Stála jsem tam v tričku, s rozcuchanými vlasy a v puse suchostí. Hledala jsem signál, že je to omyl. Ale nebyl.
Bylo to rozhodnutí.
Nechápu to. Možná nikdy nepochopím.
Neměli jsme krizi. Ne poslední dny. Smáli jsme se. Milovali jsme se. Možná jsme se trochu míjeli, ale nic tak dramatického.
A teď ticho. A čtyři věty. A moje otázky, na které už odpověď nedostanu.
Kam šel? Jak dlouho to plánoval? Komu to řekl? Proč mi nic nenaznačil?
Ale co je horší: už se nemám koho zeptat.
Když odejde někdo, koho miluješ, bez slova, zůstaneš viset mezi minulostí a budoucností.
A ten papírek?
Ten jsem schovala. Ne proto, že bych se chtěla trápit. Ale proto, že mi připomíná, že to nebyl sen.
Že se to fakt stalo.
Někdy se přistihnu, jak si ten lístek čtu znovu.
Jako by v něm mohlo být ještě něco, co jsem poprvé přehlédla. Nějaký skrytý význam, podtón, poslední stopa citu. Ale ne. Jsou to pořád ty stejné věty.
A přesto se k nim vracím. Ne proto, že bych chtěla odpověď. Ale protože je to jediné, co mi zbylo.
Žádné slovo navíc.
Žádný dovětek, že to nebyla moje vina. Že to nebylo o mně. Že jsem mohla udělat něco jinak.
Jen vzkaz.
A ticho.
Poznámka autora:
„Každý z nás si přeje, aby odešel s láskou. Ne ve vteřině, bez slova. Ale život to nedává najevo. Jen zhasne.“
Tento příběh je přepsán na základě vyprávění zaznamenaného v terapeutické skupině. Veškeré detaily byly upraveny tak, aby nebylo možné identifikovat konkrétní osoby. Obsah zůstává věrný prožitku, který zazněl.
