Článek
Čas Vánoc se blíží a já už se přistihuji, jak se těším na večery u pohádek. Ne na ty nové, přeplněné efekty, ale na ty, které mají ten správný vánoční vibe. Které voní dětstvím, televizí s dřevěným rámečkem a cukrovím, které už dávno mělo být v krabici.
A jednou z nich je pro mě pořád pohádka S čerty nejsou žerty.
Viděl jsem ji tolikrát, že bych ji skoro mohl odříkat zpaměti. A přesto – i když už mířím k padesátce – mě nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, že role Adélky je vlastně malý filmový zázrak. Že za ní stojí tři různé ženy. Jedna tvář. Druhý hlas. A třetí zpěv.
A když to člověk začne rozplétat, zjistí, že tahle pohádka je mnohem zajímavější, než se zdá.
Jedna tvář, ale tři ženy v pozadí
Tohle se ve filmech běžně neděje. Česká kinematografie byla vždy zvyklá na to, že herec svou roli nejen hraje, ale také mluví. V nejhorším případě se zpěv svěří profesionálovi – ale dialogy? Ty si většina herců dělala sama.
U princezny Adélky to neplatí.
V obraze ji vidíme jako Moniku Pelcovou, teenagerku z Olomouce, která se u přijímaček na DAMU zalíbila Hynku Bočanovi. Jenže jak se ukázalo později, filmová princezna potřebovala víc než jen správnou tvář.
Potřebovala hlas, který zapadne mezi pražské herce.
A zpěv, který bude znít jako ze skutečné pohádky.
Proč ji nemůže mluvit sama? Přízvuk rozhodl za ni
Monika Pelcová měla tehdy výrazný moravský přízvuk. A to je věc, kterou v českých filmech osmdesátých let tvůrci neradi pouštěli ven. Natáčelo se v době, kdy se všichni snažili o „čistou“ češtinu, a vedle Preisse, Kemra nebo Nárožného by její hlas působil jako pěst na oko.
Režisér proto sáhl po jedné z nejvýraznějších dabingových tváří své doby – Nadě Konvalinkové.
Její hlas byl měkký, čitelný, přesný. Přesně ten typ, který ve filmových pohádkách fungoval bezchybně.
A tak dostala Adélka svůj druhý hlas.
A proč ještě třetí? Protože zpěv byl kapitola sama o sobě
Uhlíř napsal pro film krásnou píseň „Větře, větříčku“ – něžnou, melodickou, přesně v duchu celé pohádky. Monika Pelcová ji nazpívala, existuje i její původní verze. Jenže stejně jako u dialogů rozhodla profesionální jistota.
Píseň ve finální verzi přezpívala Ivana Andrlová.
Byla to tehdy jedna z nejvyhledávanějších hlasových hereček. Uměla zazpívat „dívčí“ tón lépe než většina zpěvaček své doby, a film potřeboval přesně tenhle jemný, čistý, „pohádkový“ zvuk.
A tak dostala Adélka i svůj třetí hlas.
Jak náročné to bylo? Technicky i finančně hodně
Rok 1984 nebyl digitální svět.
Dabing ani přezpívání nešlo udělat za pár minut.
— Dialogy se nahrávaly synchronně na filmový pás.
— Pokud něco nesedělo, muselo se celé znovu.
— Míchání zvuku stálo tisíce korun za jednu směnu.
— A profesionální dabéři i zpěváci byli v té době finančně drahá volba.
Rozhodnutí „předabujeme hlavní roli a přezpíváme ji“ nebylo samozřejmostí.
Bylo to složité, drahé a pro štáb znamenalo desítky hodin práce navíc.
A právě tady přichází prostor pro naši úvahu:
Z toho, co víme, se můžeme domnívat, že Hynek Bočan měl o Adélce jasnou a velmi konkrétní představu. Tak silnou, že byl ochoten celý proces výrazně zkomplikovat – technicky i finančně.
Někdy totiž film vzniká jednoduše.
A někdy vzniká tak, že jedna princezna potřebuje tři ženy, aby byla přesně taková, jakou si ji režisér vysnil.
A co si o tom myslíte vy? Všimli jste si toho?
Děkuji za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete tak udělat prostřednictvím tlačítka „PODPOŘIT AUTORA“.
A za to vám ze srdce děkuji, David
Zdroje:
idnes.cz/onadnes/vztahy/princezna-adelka-s-certy-nejsou-zerty-monika-stara.A131216_152817_spolecnost_jup
filmovyprehled.cz/cs/film/397460/s-certy-nejsou-zerty
