Hlavní obsah

Kanárské ostrovy a 3 684 migrantů za tři dny. Kde končí solidarita a začíná bezmoc?

Foto: Diego Delso/Diego Delso, vlastní práce, CC BY-SA 3.0

Na jedné straně lidé riskující život na moři, na druhé ostrov, který už nemá dost sil. Kdo má vlastně ustoupit?

Článek

Přiznám se, že když jsem si přečetl zprávu o tom, co se během uplynulého víkendu odehrálo na Kanárských ostrovech, nevěděl jsem, co si mám myslet. A vlastně to nevím ani teď.

Od pátku 13. do neděle 15. listopadu tam podle zveřejněných zpráv připlulo 3 684 migrantů. Jen během soboty jich bylo 1 580, což představuje nový jednodenní rekord. Patnáct lodí, stovky žen a dětí, lidé vyčerpaní několikadenní plavbou přes Atlantik.

Čísla jsou to ohromující. Jenže za každým z nich stojí člověk. A právě v tom začíná problém, na který podle mého názoru neexistuje žádná jednoduchá odpověď.

Představte si, že žijete na ostrově s dvanácti tisíci obyvateli

Ostrov El Hierro patří k nejmenším z Kanárských ostrovů. Žije na něm přibližně dvanáct tisíc lidí. Mají tam své domovy, zaměstnání, školy, nemocnici. Žijí úplně obyčejným životem, podobně jako my.

A potom během jediného dne dorazí k jejich břehům více než tisíc dalších lidí.

Není těžké si představit, co taková situace znamená. Záchranáři musí vyplouvat na moře, zdravotníci ošetřují vyčerpané cestující, úřady hledají místa, kam všechny příchozí umístit. Přitom běžný život místních obyvatel se nemůže zastavit.

Podle zveřejněných zpráv byly přijímací kapacity ostrova přetížené. Nejde přitom o problém jediného víkendu. Na El Hierro mělo od začátku letošního roku dorazit přibližně sedmnáct tisíc migrantů.

To je více lidí, než kolik na ostrově trvale žije.

A teď se ptám: Můžeme obyvatelům vyčítat, že už toho mají dost?

Zachránit člověka je povinnost. Ale co potom?

Nedokážu si představit, že bych stál na pobřeží a díval se na loď plnou vyčerpaných lidí, mezi nimiž jsou děti, a řekl si, že mě jejich osud nezajímá.

Někteří strávili na moři šest nebo sedm dní. V takové chvíli podle mě nemá smysl přemýšlet, odkud kdo pochází nebo jestli má právo v Evropě zůstat. Nejdříve je potřeba zachránit život.

Jenže záchranou příběh nekončí.

Ti lidé potřebují jídlo, lékařskou péči, ubytování a další pomoc. Někdo musí posoudit jejich právní postavení. Někdo musí rozhodnout, co bude dál. A někdo to všechno musí zaplatit.

Právě tady se dostávám k otázce, která mě trápí nejvíce.

Je správné požadovat neomezenou solidaritu po lidech, jejichž vlastní možnosti jsou omezené?

Nemyslím si to.

Evropa nemůže přenášet odpovědnost na několik malých ostrovů

Kanárské ostrovy patří Španělsku, a tedy i Evropské unii. Migrační problém, který tam vzniká, proto není pouze starostí místních obyvatel.

Je snadné hovořit o humanitě z pohodlí domova, když se nás konkrétní důsledky bezprostředně netýkají.

Mnohem obtížnější je žít v místě, kde během několika dnů přibudou tisíce lidí a kde se záchranné a zdravotnické služby dostávají na hranici svých možností.

Podobné otázky přitom dobře známe i z České republiky. Také u nás jsme v souvislosti s příchodem velkého počtu uprchlíků řešili kapacity škol, bydlení, zdravotnictví nebo sociálních služeb. Okolnosti jednotlivých migračních vln jsou samozřejmě rozdílné. Společná je však jedna věc: ani dobře míněná pomoc se neobejde bez lidí, peněz a fungující organizace.

Solidarita není kouzelné slovo, které dokáže vytvořit další nemocniční lůžka, učitele nebo byty.

A pokud politici žádají společnost o pomoc, musí také vysvětlit, jak ji chtějí prakticky zajistit.

Nechci být necitlivý. Ale nechci být ani naivní

Když se dnes člověk vyjádří k migraci, často jako by měl na výběr jen dvě možnosti. Buď všechny přijímat, nebo všechny odmítat.

Já se nedokážu ztotožnit ani s jednou.

Považuji za samozřejmé zachraňovat lidské životy. Stejně samozřejmé mi ale připadá právo státu kontrolovat své hranice, rozhodovat podle zákona o pobytu cizinců a chránit fungování veřejných služeb.

Ne každý migrant je uprchlík, kterému náleží mezinárodní ochrana. A ne každý člověk, který upozorňuje na problémy spojené s migrací, je xenofob.

Tahle dvě jednoduchá rozlišení podle mě ve veřejné debatě často chybějí.

Stejně jako ochota přiznat, že přijímání velkého počtu lidí má své hranice. Nejen ekonomické, ale také organizační a společenské.

Pokud je překročíme, může se stát, že lidé postupně ztratí ochotu pomáhat i těm, kteří pomoc skutečně potřebují.

A to by byla obrovská škoda.

Kdo se zastane těch, kteří pomáhají?

Na celé události mě možná nejvíce zaujala právě situace obyvatel El Hierra.

O migrantech se právem mluví jako o lidech v nouzi. Jenže i místní obyvatelé mají své oprávněné potřeby, obavy a práva. Neměli by být stavěni do pozice těch, kteří musí bez protestů snášet důsledky rozhodnutí přijímaných daleko od jejich domovů.

Dokážu pochopit člověka, který chce pomoci rodině s malým dítětem. A stejně tak rozumím tomu, kdo se ptá, proč jeho malý ostrov musí nést tak velkou zátěž.

Oba mohou mít pravdu.

Možná právě proto je pro mě tak obtížné zaujmout jednoznačný postoj. Nevidím v tom souboj dobrých a špatných lidí. Vidím střet několika oprávněných zájmů, které se dostaly do situace, kdy už není možné vyhovět všem.

A především vidím odpovědnost politiků, kteří mají hledat řešení dříve, než se z mimořádné události stane dlouhodobá krize.

Tři dny, které by nás neměly nechat klidnými

Tři tisíce šest set osmdesát čtyři lidí během tří dnů.

Zkuste si to číslo ještě jednou představit. Ne jako statistiku, ale jako skutečné lidi. A potom si představte obyvatele malého ostrova, kteří musí takový příliv zvládnout.

Nevím, kolik dalších lidí je Evropa schopna přijmout. A nemyslím si, že na tuto otázku existuje jedno číslo platné pro všechny státy a všechny situace.

Vím ale, že nemůžeme donekonečna nahrazovat promyšlenou migrační politiku improvizací a očekáváním, že se místní obyvatelé nějak přizpůsobí.

Možná je načase přestat se ptát pouze na to, zda máme migrantům pomáhat. Stejně důležité je ptát se, jak, komu, za jakých podmínek a kdo ponese odpovědnost za následky.

Protože lidskost se podle mě nepozná jen podle toho, kolika lidem otevřeme dveře. Pozná se také podle toho, zda dokážeme zajistit důstojný život těm, kteří už za nimi žijí.



Zdroje:

efe.com/canarias/2026-11-15/record-de-rescates-de-miergrantes-en-un-solo-dia-en-la-ruta-canaria/

elpais.com/espana/2026-11-15/la-ruta-migratoria-a-canarias-bate-su-record-de-llegadas-en-un-solo-dia-con-1500-personas.html

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz