Hlavní obsah

Matka okradla děti o peníze za smrt babičky. Spravedlnost se ale někam vytratila

Foto: Seznam.cz

Matka zpronevěřila odškodnění vlastních dětí. Soudy je pak odkázaly na další spor. Až Ústavní soud nyní připomněl, že právo musí chránit člověka.

Článek

Peníze, které nikdy neměly být obyčejnými penězi

Když člověk přijde o někoho blízkého, žádná částka mu jeho ztrátu nenahradí. Peníze mohou alespoň trochu zmírnit následky tragédie. Mohou pomoci zabezpečit budoucnost, která se náhle změnila. Nikdy ale nevrátí člověka, který už není mezi námi.

Tři nezletilé dívky přišly o babičku při železniční nehodě. České dráhy jim na základě dohody o narovnání vyplatily finanční odškodnění za utrpěnou nemajetkovou újmu.

Peníze patřily dětem. Nikomu jinému.

Jenže jejich vlastní matka, která měla jejich zájmy chránit, začala z účtů čerpat finanční prostředky bez potřebného souhlasu opatrovnického soudu.

Dopustila se zpronevěry.

V příběhu, který už jednou poznamenala smrt blízkého člověka, tak přišla další rána. Tentokrát od někoho, od koho by děti měly očekávat především bezpečí.

Matka dostala podmínku. Děti další starosti

Případ se dostal před trestní soud. Matka svou vinu přiznala a soud její prohlášení přijal.

Za zpronevěru jí uložil trest odnětí svobody na dva roky, jehož výkon podmíněně odložil na stejně dlouhou zkušební dobu.

Mohlo by se zdát, že tím alespoň jedna bolestná kapitola skončila. Pachatelka byla odsouzena a zbývalo rozhodnout o náhradě škody.

Jenže právě tady začal další problém.

Soud dívkám nepřiznal požadovanou náhradu škody. Odkázal je na občanskoprávní řízení, kde se měly svého nároku domáhat samostatně.

Jinými slovy, děti, jejichž vlastní matka zpronevěřila peníze získané jako odškodnění za smrt babičky, se měly s toutéž matkou znovu soudit.

A to přesto, že už byla za svůj čin odsouzena.

Dokážete si představit, co takové rozhodnutí znamená pro dítě?

Nejde jen o další soudní jednání, právní dokumenty a dokazování. Jde o nutnost znovu otevřít něco, co by člověk nejraději nechal za sebou.

Paragrafy byly dodrženy. Spravedlnost se někam vytratila

Celý případ měl ještě jednu zásadní komplikaci.

Matka se nacházela v úpadku a probíhalo její insolvenční řízení.

Právě insolvenční zákon představoval překážku, kvůli které trestní soudy podle běžného výkladu právních předpisů nemohly rozhodnout o povinnosti nahradit škodu.

Krajský soud dospěl k závěru, že dětem nezbývá než uplatnit jejich nárok v civilním řízení.

A tady se dostáváme k něčemu, co podle mého názoru přesahuje samotný případ.

Soud totiž může postupovat podle zákona, a přesto dospět k výsledku, který je pro konkrétního člověka hluboce nespravedlivý.

Dívky neměly možnost včas přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení. Jejich otec byl ve výkonu trestu odnětí svobody a matka, která měla jejich zájmy zastupovat, byla současně pachatelkou trestného činu.

V rozhodující době nebyl nikdo, kdo by jejich práva účinně hájil.

Ostatní věřitelé tak mohli v oddlužení získávat alespoň část svých peněz, zatímco děti zůstaly stranou.

Ne proto, že by jejich nárok nebyl oprávněný. Ale proto, že se ocitly v situaci, se kterou právní předpisy dostatečně nepočítaly.

Ústavní soud řekl něco, co by mělo být samozřejmostí

Dne 12. listopadu 2026 zveřejnil Ústavní soud tiskovou zprávu o rozhodnutí, které považuji za mimořádně důležité.

Čtvrtý senát Ústavního soudu se nezletilých dívek zastal a zrušil rozsudek krajského soudu.

Přitom výslovně uznal, že krajskému soudu nebylo možné z hlediska běžného výkladu zákonů nic vytknout.

A právě v tom spočívá význam celého nálezu.

Ústavní soud připomněl, že soudy nemají pouze mechanicky používat právní předpisy. Jejich úkolem je hledat spravedlivé řešení konkrétního případu.

V odůvodnění zazněla věta, která by podle mě neměla zapadnout:

„Stěžovatelky ‚propadly sítem‘ speciální právní úpravy a výsledek je pro ně v důsledku toho extrémně nespravedlivý.“

To není výrok rozhořčeného komentátora. To jsou slova Ústavního soudu.

A mají mimořádnou váhu.

Právní systém totiž nemůže být spravedlivý pouze na papíře. Musí dokázat rozpoznat také situaci, kdy jeho běžné postupy dopadají na člověka způsobem, který odporuje samotnému smyslu ochrany jeho práv.

Dítě nemá znovu prožívat vlastní neštěstí jen proto, že to vyžaduje postup soudu

Na rozhodnutí mě nejvíce zaujala jedna okolnost.

Ústavní soud se nezabýval pouze penězi.

Zabýval se také tím, co by další soudní řízení mohlo s dívkami udělat.

V právním jazyce se tomu říká sekundární viktimizace. Znamená to, že člověk, který už byl obětí trestného činu, zažívá další utrpení v důsledku následného zacházení nebo právních postupů.

V tomto případě by dívky musely znovu prokazovat svůj nárok proti vlastní matce.

Pro dospělého člověka může být podobná zkušenost nesmírně náročná. Pro dítě, které už zažilo smrt babičky a následně zradu vlastního rodiče, může představovat další hlubokou psychickou zátěž.

A právě tomu by měl stát předcházet.

Nejde o žádnou výsadu. Jde o pochopení, že děti nejsou zmenšenými dospělými, kteří mají nést všechny důsledky právních komplikací.

Jejich zájmy vyžadují zvláštní ochranu.

Spravedlnost není totéž co správně vyplněný formulář

Často slýcháme, že před zákonem jsme si všichni rovni. Souhlasím. Jenže rovnost před zákonem nesmí znamenat slepotu vůči životním okolnostem.

Dítě, které nemá nikoho, kdo by za něj včas podal přihlášku pohledávky, není ve stejné situaci jako dospělý věřitel s právním zastoupením.

Stejný procesní postup proto nemusí vždy vést ke stejně spravedlivému výsledku.

Právě to Ústavní soud v tomto případě rozpoznal.

Je přitom důležité říci, že jeho rozhodnutí samo o sobě dívkám peníze nevrací. Krajský soud musí rozhodnout znovu. Případné přiznání náhrady škody nebude zasahovat do probíhající insolvence, ale po jejím skončení může představovat exekuční titul.

Význam nálezu tedy nespočívá v tom, že by soud odstranil všechny následky matčina jednání.

Spočívá v něčem jiném.

Děti by neměly být nuceny absolvovat další samostatný soudní spor jen proto, aby získaly rozhodnutí o nároku, jehož základ už trestní řízení objasnilo.

Tři dívky, které se neměly o spravedlnost vůbec doprošovat

Na celém příběhu je pro mě nejsmutnější, že se tyto děti musely dostat až k Ústavnímu soudu.

Nejdříve jim tragédie vzala babičku. Potom je vlastní matka připravila o peníze, které měly alespoň částečně zmírnit následky této ztráty.

A nakonec se musely bránit i proti výsledku soudního řízení, které mělo jejich práva chránit.

Nemyslím si, že soudce má odložit zákon stranou pokaždé, když se mu nějaký výsledek nelíbí. Takto právní stát fungovat nemůže.

Ale stejně tak si nemyslím, že se soud může spokojit s rozhodnutím, které v mimořádných okolnostech vede k extrémní nespravedlnosti.

Právě proto existuje ústavní ochrana základních práv.

Tento případ není důkazem, že zákony nepotřebujeme. Je připomínkou, že ani sebelepší zákon nedokáže předvídat každý lidský osud.

A že za každým soudním spisem jsou skuteční lidé.

V tomto případě tři dívky, které přišly o mnohem víc než o peníze.

Spravedlnost totiž nezačíná tam, kde soud správně použije paragraf. Začíná tam, kde při jeho použití nezapomene na člověka.

* * *

Díky za srdíčko i komentář. A sdílením pomáháte tomu, aby se tento text neztratil v šumu internetu.

A pokud mě chcete podpořit jinak, můžete to udělat prostřednictvím tlačítka podpořte autora.

Za to vám ze srdce děkuji,

David


Zdroje:
www.usoud.cz/aktualne/ochrana-zvlast-zranitelnych-obeti-a-deti-v-trestnim-rizeni-narazila-na-upravu-obsazenou-v-insolvencnim-zakone-ustavni-soud-se-poskozenych-deti-zastal

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz