Článek
Místo poselství odpočet
Jak snadno se lidské sdílení může v mediálním prostoru změnit v cizí příběh. Jak se myšlenka, která vznikla z potřeby dát věcem smysl, přepíše do jazyka strachu. A jak se z osobního poselství stane veřejný odpočet.
Laďka Něrgešová zveřejnila své myšlenky a fotografie z oslavy 50. narozenin. Ne proto, aby někoho vyděsila. Ale proto, aby řekla něco, co se v běžném životě snadno přehlíží: važte si času. Dokud ho máte.
Tohle nebyl křik ani prosba o lítost. Bylo to sdílení.
Poselství, ne rozloučení
Když jsem četl její slova bez filtru titulků, viděl jsem něco úplně jiného než „mrazivý vzkaz“. Viděl jsem snahu Laďky uchopit přítomnost. Ženu, která si dovolila být pravdivá, aniž by chtěla vyvolat soucit. Viděl jsem v tom poselství, které míří ven.
Laďka nepsala: „Loučím se, připravte se“, „Tolik času mi zbývá“."
Psala o tom, že čas není samozřejmost. Že každá chvíle, kdy může být s dětmi, které má ráda, je dar. Že i radost může existovat vedle strachu. I oslava vedle nejistoty.
To je důležité říct nahlas: čas neurčila ona. Ten čas do jejích slov doplnila až média.
Překlad slov, který změnil význam
Slova o hodnotě času se začala měnit ve slova o jeho konci. Poselství se přeložilo do jazyka čísel, procent a dnů. Ne proto, že by to tak zaznělo. Ale proto, že to tak funguje lépe.
Najednou tu nebyla žena, která sdílí.
Byla tu „ta, které zbývá…“. Najednou tu nebyla myšlenka. Byl tu verdikt.
A tady je hranice, kterou už nejde přehlédnout. Mezi informováním a využitím. Mezi sdílením a těžbou. Mezi lidským příběhem a obsahem, který má vyvolat reakci.
Laďka mluvila o životě.
Média začala mluvit o odpočítávání.
Systém supů
Slovo „supi“ není nadávka. Je to popis. Sup není ten, kdo informuje. Sup je ten, kdo čeká, až někdo zeslábne, a pak si vezme to, co zůstalo nechráněné.
Sup přidá domněnku tam, kde byla jen myšlenka. Použije děti jako zesilovač emocí. Přizve odborníka jako alibi. A strach prodá jako péči.
Nejde o jedno médium. Jde o systém. O mechanismus, který dokáže z lidské otevřenosti udělat produkt. O svět, kde vyhrává ten, kdo je rychlejší v překladu bolesti do kliků.
A přitom by stačilo tak málo. Nechat ta slova být. Nechat je doznít. Nepřepisovat jejich význam.
Co zůstává, když se utiší hluk
Když se odprostím od titulků, zůstává jednoduchá věc. Žena, která se rozhodla nezavřít. Která se nerozloučila, ale otevřela dveře. Která neřekla „bojím se“, ale „žiju“.
Nepíšu o konci, píšu o postoji. A možná i o nás. O tom, jak snadno uvěříme cizímu překladu, místo abychom si poslechli původní hlas. A nenechali se překřičet.
Laďka Něrgešová neprosila o lítost.
Prosila o čas.
A někdo z toho udělal zboží.
* * *
Díky za každé srdíčko i komentář. A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel lidi, kterým může něco říct.
David
