Článek
Přiznání, které zní hezky. A přesto bolí
Zní to téměř romanticky. Umělec, který chce tvořit do poslední chvíle. Který si přeje odejít z tohoto světa symbolicky na jevišti, obklopen světly a lidmi.
Společnost taková vyznání miluje, protože potvrzují představu, že práce dává životu smysl od prvního dne až do konce. Zdeněk Svěrák o tom mluví klidně, bez patosu, bez snahy dojímat. Přesto v tom přiznání není jen hrdost na celoživotní dílo, ale i něco těžšího.
Strach z okamžiku, kdyby už nemohl psát, hrát, být vidět. A právě tady se to láme. Ne proto, že by si takový strach nezasloužil pochopení. Ale proto, že se dotýká velmi citlivého místa, o kterém se většinou mluví šeptem nebo vůbec.
Ticho jako prostor, který neumíme unést
Když Svěrák říká, že by v okamžiku, kdyby už nemohl tvořit, nebyl na světě rád, není to slabost. Je to poctivost.
Zároveň je to ale i výpověď o tom, jak málo jsme připraveni na život bez role. Ticho dnes vnímáme jako prázdno, jako konec, jako selhání. Učíme se zaplňovat každou minutu činností, výkonem, pozorností druhých.
Jenže ticho není nepřítel. Je to prostor, kde člověk zůstává sám sebou, bez potlesku, bez očekávání, bez funkce kterou plní pro ostatní. A právě tohle ticho je pro mnoho lidí děsivější než smrt samotná. Ne proto, že by bylo prázdné, ale proto, že v něm není kam utéct.
Jeviště jako ochrana před sebou samým
Příběhy o hercích, kteří hráli do posledních dnů, se vyprávějí s obdivem. Kolegové, kteří stáli na jevišti i s kyslíkovou bombou na zádech, se staly symbolem oddanosti práci.
Zdeněk Svěrák vzpomíná na herce Jana Kašpara, který hrál v Divadle Járy Cimrmana i ve chvíli, kdy už měl kyslíkovou bombu na zádech – a diváci o tom neměli ani tušení.
Jenže vedle této obětavosti existuje i jiná otázka, mnohem méně pohodlná. Co když práce někdy není jen smyslem, ale také útočištěm? Co když je ještě místem, kde se dá vyhnout tichu, samotě a konfrontaci s vlastním stárnutím?
Nemyslím to jako výčitku, ale jako lidskou možnost. Protože odejít ze světel reflektorů dřív, než člověka zradí tělo, může být někdy těžší, než zůstat viděn až do konce.
Až přijde ten den
Není důležité, abych soudil Zdeňka Svěráka. Jeho přiznání ve mně vyvolává otázku, kterou jsi jednou zřejmě položí každý z nás.
Kdo budu, až skončím role? Až nebudu potřebný, užitečný, obdivovaný? Dokážu zůstat sám se sebou, v tichu, bez pocitu selhání?
Možná je skutečná odvaha ve stáří právě tady. Ne v posledním potlesku, ale ve schopnosti přijmout klid, který nepřichází zvenčí.
A proto je mi Zdeňka Svěráka líto. Protože nebát se ticha neznamená nebát se smrti.
Znamená to unést sám sebe, když už se nikdo nedívá.
* * *
Díky za každé srdíčko i komentář. A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete mi třeba symbolicky poslat 10 Kč, prostřednictvím tlačítka „Podpořte autora“.
Za to vám ze srdce děkuji,
David
Zdroje:
aktualne.cz
blesk.cz
