Článek
Byl srpen 1981. A všechno vypadalo normálně.
Malý Martin z Litovle byl na rekreaci v Karlově Studánce. Šli po trase k Pradědu. V místech, kde se dnes končí autobus a dál se smí jen pěšky. Bylo teplo, les voněl jehličím. Martin šel kousek napřed. Úplně obyčejná situace. A pak – ticho. Nikdo ho už nikdy nespatřil.
Začalo největší pátrání v historii tehdejšího Československa.
Policisté, armáda, myslivci. Psi. Dobrovolníci. Lidé lezli po čtyřech, hledali i v noci. Nasadili vrtulníky, termokamery, dokonce i proutkaře. Ale nenašlo se vůbec nic. Ani batoh. Ani bota. Ani kousek oblečení. Jen bezmoc.
Rodiče věřili, že se objeví. Každý nový den byl nadějí. A zároveň trestem.
A právě to je nejděsivější.
Dítě, které by mělo zanechat nějakou stopu. Ale nic. Vyšetřovatelé dodnes říkají, že to nechápou. Terén nebyl extrémní. Místo přehledné. Martin znal pravidla. A přesto jako kdyby se vypařil. Mizivá naděje střídala únavu a šok.
Někteří pátrači to po letech popsali jako „nejdivnější den své služby“. Vzpomínky prý zůstaly.
Teorie? Od tragické až po neuvěřitelnou.
Snad spadl do pukliny. Snad ho někdo odvezl. Někteří lidé mluví o lesním tajemství. Paranormální hypotézy redakce nešíří – ale fakt zůstává: Martin se nikdy nenašel. A lidé, kteří ho hledali, na něj dodnes vzpomínají.
Místní každoročně zapalují svíčku. Jako gesto. Jako tichou vzpomínku.
Co si z toho vzít?
Příroda je krásná. Ale nelítostná. Dítě se ztratí rychle. A pokud se hýbe – nebo schovává – hledání je skoro nemožné. Proto se dnes děti učí tzv. bod bezpečí: zůstat na místě. Nechodit dál. A hlavně – ozývat se.
Některé příběhy nemají konec. Jen ticho.
Zdroje:
ct24.cz, idnes.cz, klubpidi.cz, pamětnická výpověď z fora.babinet.cz
