Článek
Sedím u kamen. Je ticho. Takové to obyčejné, vánoční. Venku je zima a svět na chvíli nikam nespěchá. A jen tak mě to napadlo. Že bych vám měl napsat. Ne proto, že by se něco stalo. Ale proto, že je klid. A v klidu se vracejí věci, které jinak zůstávají schované.
Vánoce byly vždycky časem, kdy jsem si mohl dovolit být dítětem. Ne silným. Ne zodpovědným. Jen klukem. Dívat se na stromeček, jíst cukroví a koukat na pohádky. Věřit, že svět má nějaký řád. A že když je těžko, někdo to ponese se mnou.
Ten pocit se neztratil.
Nezůstal jen ve vzpomínce, ale někde hluboko uvnitř. Jako základ, ke kterému se člověk vrací, když má pocit, že už nese víc, než by chtěl. Když pochopí, že život není jednoduchý. A že vlastně nikdy nebyl.
Dnes to víme.
Víme, že věci bolí. Že vztahy nejsou samozřejmost. Že radost se neobjevuje sama. A právě proto má smysl si jednou za rok dovolit návrat. Ne útěk. Jen krátké nadechnutí se. Chvíli, kdy svět ještě držel pohromadě někdo jiný.
Chci vám poděkovat.
Za domov, který nebyl jenom místem, ale i pocitem.
Za klid, který se nemusel vysvětlovat.
Za bezpečí, o kterém se nemluvilo, protože bylo samozřejmé.
Za dětství, na které se dá vzpomínat bez hořkosti.
To, co jsem si od vás vzal, si nechávám.
Ne jako rady nebo poučky.
Spíš jako způsob, jak se chovat k lidem.
Jak vydržet. Jak nebýt tvrdý, ikdyž je to jednodušší.
A jak mít rád potichu.
Vím, že pro vás budu navždycky tím malým dítětem.
Tím klukem s drobky z cukroví na svetru a hlavou plnou pohádek.
Klukem, který ještě netušil, kolik věcí jednou ponese.
A možná je dobře, že to tak zůstalo.
Po vás jsem převzal role, které přicházejí s časem.
Tatínka. Strejdy. Tchána i dědečka.
Role, které se nepřebírají slavnostně, ale nenápadně.
A pokaždé, když se v nich ocitám, jste se mnou. V gestech. V tichu. V trpělivosti.
Ne vždycky je to lehké.
Dělám chyby. Pochybuju. Někdy se bojím víc, než bych chtěl přiznat.
Ale snažím se. Ne být dokonalý. Jen být poctivý.
A to je něco, co jsem si od vás odnesl bez slov.
A tak dnes, o Vánocích,
nechci truchlit ani se dojímat.
Chci si na vás vzpomenout klidně. S úsměvem.
Jen jednou. V tomhle čase.
Protože vy jste tam.
A my jsme tady.
A život běží dál.
A i tohle je v pořádku.
Tak pa.
A třeba zase za rok.
