Článek
Ticho, které se nehlásí o slovo
Jsou věci, které člověk dokáže popsat jednou větou. A pak jsou věci, které se roky nedají říct vůbec. Ne proto, že by nebyla slova. Ale proto, že by bolela víc než mlčení.
Když dnes Michal Suchánek mluví o rodině, mluví klidně. Bez výčitek. Bez křiku. Bez potřeby komukoli něco dokazovat. Nevrací se k minulosti proto, aby ji přepsal.
Spíš proto, aby pojmenoval, co v něm zůstalo.
Právě to ticho mezi větami je možná nejhlasitější. Protože není prázdné. Je plné věcí, které se nikdy nestaly.
„Pocházím z citově velmi chudých poměrů.“
Není to obžaloba.
Není v tom hořkost ani snaha někoho zranit.
Je to konstatování.
Takové, jaké dělají lidé, kteří už vědí, že některé věci se nedoženou.
Možná právě proto to zní tak přesně.
Dětství, které si člověk uvědomí až zpětně
Michal Suchánek opakovaně říká jednu důležitou věc. Že mu to v dětství nepřišlo zvláštní. Nevěděl, že něco chybí. Prostě žil tak, jak to bylo.
Až časem.
Až s vlastní rodinou.
Až ve chvíli, kdy pochopil, že blízkost není samozřejmost. Že láska se nepozná podle toho, že někdo zajistí zázemí. Ale podle toho, že se ptá.
Že si všímá.
Že má skutečný zájem.
„Otec se nezajímal, jak se mám, co se mi stalo.“
Nešlo o fyzické týrání.
Nešlo o rány ani křik.
Šlo o nepřítomnost.
A tu lidé zvenčí často nechápou.
Jenže prázdno bolí jinak. Bolí až ve chvíli, kdy člověk zjistí, že jiní otcové volají jen proto, že se jim stýská.
A že tohle všechno mohl mít taky.
Smrt matky jako bod, odkud už se nešlo vrátit
Pak přišel zlom.
Smrt maminky.
Chvíle, kdy se v mnoha rodinách věci spojí.
Tady se ale definitivně rozpojily.
Jsou okamžiky, kdy člověk čeká aspoň základní blízkost. Něco, o co by se mohlo opřít. A když to nepřijde, zůstane to v něm navždy.
Michal Suchánek popsal chování svého otce i bratra po její smrti jediným slovem:
„Otřesné.“
Nechtěl jít dál, nechtěl rozvádět detaily.
„Byla by to facka zpátky mému tátovi, mému bráchovi. Teď už by to bylo téma pro bulvár, takže to musím vydržet a nebudu to řešit.“
Tohle není slabost.
Tohle zná každý, kdo se někdy rozhodl mlčet ne proto, že by neměl co říct, ale proto, že už nechce dál nést další bolest.
A možná právě tady se rodí ticho, které už nejde přerušit omluvou.
Otec, který byl pryč
Otec Jaroslav Suchánek dnes mluví jinak. Bez hněvu. Bez obviňování. Bez snahy cokoliv zlehčovat.
Neobhajuje se.
Spíš konstatuje, jak to bylo.
„Je pravda, že jsem byl hodně pryč, když synové Michal a Vladan vyrůstali. Pokoušel jsem se jim to všelijak vynahrazovat, ale času jsem moc neměl. Bylo to především na manželce a babičce.“
Řekl to otevřeně v rozhovoru pro CNN Prima News.
Je v tom přiznání.
Ale taky tiché vědomí, že některé věci už nejdou vzít zpátky. A to je možná to nejtěžší poznání ze všech.
Že dobrý úmysl někdy přijde pozdě. A že čas neodpouští automaticky.
Vlastní rodina jako odpověď
Snad právě proto dnes Michal Suchánek mluví o svých dětech úplně jinak.
Volá jim.
Říká, že se mu stýská.
Jezdí s nimi na hory.
Ne proto, že by chtěl něco napravovat.
Ale protože ví, jaké to je, když to chybí.
Některé vztahy se nerozpadnou hádkou.
Rozpadnou se tichem.
A přesto si myslím, že skoro všechno se dá odpustit.
Ne proto, že by se zapomnělo.
Ale proto, že člověk jednou pochopí, že čas není nekonečný.
Někdy se odpouští ne proto, že by to bylo snadné nebo spravedlivé, ale protože už nechceme dál nést tíhu.
A když se vztah stihne vyčistit ještě před koncem jednoho z těch dvou, bez velkých gest,
bez vysvětlování,
jen tichým pochopením,
tak to není prohra.
Je to velmi hezký konec jedné dlouhé cesty.
* * *
Díky za každé srdíčko i komentář. A sdílením pomáháte tomu, aby se tenhle text dostal k lidem, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete to udělat posláním symbolické částky 10 Kč prostřednictvím tlačítka „Podpořte autora“.
Za to vám ze srdce děkuji,
David
Zdroje:
Podcast Čestmíra Strakatého
Rozhovor CNN Prima News
