Článek
Zase někdo jiný. Zase vina. Zase stejný tón
Miloš Vystrčil opět vstupuje do veřejného prostoru s jasným sdělením: někdo jiný porušil slib, někdo jiný selhal, někdo jiný by měl nést odpovědnost.
Formálně se to dá obhájit. Politicky ale naráží na něco, co je v posledních letech čím dál silnější – únavu lidí z neustálého obviňování.
Diskuze pod články nejsou nahodilé. Opakují se v nich stejné věty, stejná slova, stejný pocit:
„Zase žalovat.“
„Pořád si někdo stěžuje.“
„ODS neumí nic jiného.“
To není výkřik emocí. To je dlouhodobě budovaný obraz, který už se s Vystrčilovým jménem pevně spojil.
Paměť na Zemana nezmizela
Když dnes Vystrčil mluví o porušování slibů, lidem se automaticky vybaví jiná kapitola. Prezident Miloš Zeman.
Nebyl sesazený.
Nebyl zbavený mandátu.
Byl nemocný a hospitalizovaný.
A právě tehdy se ze Senátu ozývaly hlasy o omezení jeho pravomocí, o jeho „neschopnosti vykonávat úřad“, o postupech, které se pohybovaly na hraně ústavního komfortu.
Pro část veřejnosti to tehdy nepůsobilo jako ochrana demokracie, ale jako politická snaha obejít výsledek přímé volby.
A tady vzniká rozpor, který dnes Vystrčila dohání. Lidé si kladou jednoduchou otázku:
Když tehdy šlo o slib respektovat volbu prezidenta, proč byl najednou problém?
Sliby nejsou jen právní formulka
V diskuzích se velmi často objevuje jedno téma: ODS a její sliby.
Občanská demokratická strana slibovala nezvyšování daní, stabilitu, odpovědnost, návrat klidu do politiky. Premiér Petr Fiala stavěl svou image na důvěryhodnosti a rozvaze.
Lidé dnes nevedou právní rozbory rozdílu mezi politickým a ústavním slibem. Oni řeší důvěru.
A ta se neřídí paragrafy, ale zkušeností.
Proto dnes výroky o porušování slibů nevyvolávají u části veřejnosti pocit spravedlnosti, ale pocit dvojího metru: jednou se sliby berou vážně, jindy se vysvětlují jako nutnost doby.
Senát, autorita a pocit odtržení
V diskuzích se opakuje i tvrdá kritika Senátu jako instituce. Ne proto, že by lidé detailně znali jeho ústavní roli, ale proto, že ho necítí jako něco, co by jim bylo blízké.
Vystrčil se stal symbolem tohoto odtržení.
Ne Senát jako takový – ale styl politiky, který místo uklidňování situace neustále zvyšuje napětí.
V očích části veřejnosti už nepůsobí jako pojistka systému, ale jako permanentní žalobce, který vždy ví, kdo je viník, ale málokdy připustí, že i on a jeho politická strana jsou součástí stejného příběhu.
Tohle je zrcadlo nálady, která dnes v diskuzích převládá.
Lidé nechtějí chaos.
Nechtějí bezpráví.
Ale chtějí méně moralizování a víc pokory.
A možná právě proto dnes slova o vině druhých znějí tak prázdně. Protože kdo chce soudit ostatní, musí počítat s tím, že se veřejnost jednou podívá i na jeho vlastní kroky.
* * *
Díky za každé srdíčko i komentář.
A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak než slovem, můžete to udělat třeba posláním symbolických 10 Kč pomocí tlačítka „Podpořte autora“.
Za to vám ze srdce děkuji,
David
