Článek
Smrt se dá odzbrojit humorem.
„Tak prej jsem umřel! Já, milovník života a radosti…“ napsal Jiří Císler, když si sepsal vlastní parte. Neudělal to z morbidnosti ani z nudy, ale z vnitřní potřeby zůstat sám sebou do poslední chvíle. Chtěl mít poslední slovo i v okamžiku, kdy už nebude moct mluvit. A tak se rozloučil se světem způsobem, který byl celý jeho – sarkastický, sebeironický, ale lidský.
Myšlenka napsat si vlastní parte není nová — jen tabuizovaná.
Pro většinu lidí to zní děsivě, ale v určitém věku a rozpoložení se z ní stává zvláštní forma klidu. Někteří tím chtějí předběhnout smrt, jiní ji jen odzbrojit. A pár výjimečných lidí, hlavně z řad umělců, to bere jako poslední divadelní gesto – finální monolog před závěrečnou oponou.
Historie zná víc těch, kteří se s koncem vypořádali po svém.
Karel Čapek si krátce před smrtí napsal, že nechce žádné projevy, žádné květiny a žádné pocty. Chtěl odejít tiše, bez pompéznosti, stejně decentně, jako žil.
George Bernard Shaw to pojal s anglickou lehkostí: „Věděl jsem, že když zůstanu dost dlouho, něco takového se stane.“
A Mark Twain, mistr ironie, napsal: „Po mé smrti o mně budou mluvit lépe. Tak ať si to užijí.“
Každý jiný, ale ve všech těch případech šlo o totéž – o snahu napsat poslední větu dřív, než ji dopíše někdo cizí.
Když smíření nahradí strach, začíná klid.
Leonard Cohen poslal měsíc před smrtí dopis své bývalé partnerce: „Cítím, že tě brzy budu následovat. Neboj se, stará přítelkyně, jsem ti nablízku.“
Freddie Mercury zase nechal dopis pro fanoušky, který měl být zveřejněn až po jeho smrti. Krátký, vděčný, bez patosu.
Všichni věděli, že konec je blízko. Ale nikdo z nich neztratil důstojnost. Nepotřebovali velká slova, stačilo pár vět, které znějí klidně, jako by jen zavírali dveře po návštěvě.
Někdy je vlastní parte terapie, ne rozloučení.
Znám i jeden osobní příběh, který se mi vryl pod kůži. Bylo to před dvaceti lety.
Jedna žena – tehdy jí bylo asi padesát – mě požádala, abych jí pomohl napsat parte. Ne proto, že by chtěla umřít. Chtěla si v něm jen upřímně říct to, co celý život dusila.
Že odešla ta a ta, která nebyla spokojená se svými dětmi, manžela měla k ničemu, ale přesto milovala ostatní. Chtěla si i zanadávat, dát ze sebe všechno, co jí v životě svazovalo.
Tak jsem jí to přání splnil. Společně jsme to sepsali.
Bylo to zvláštní – místo smutku se po tváři rozlil klid. Jako by si konečně dovolila přijmout svůj život takový, jaký je. Se všemi chybami, hořkostí i láskou.
A víš co? Ta žena stále žije. Dvacet let od té chvíle. A pořád má to parte připravené.
Říká, že kdykoli jí je zle, otevře ho, přečte si ho, pobrečí si u něj, zanadává, popláče sebelítostivě, ale pak se uklidní. A zase funguje.
Možná právě to je ten skrytý smysl – dát si prostor, kde můžeš být upřímný až na dřeň.
Možná právě v tom je smysl psaní vlastního konce.
Lidé, kteří dokážou napsat vlastní parte, obvykle pochopili něco, co ostatní teprve hledají – že smrt není cizí monstrum, ale součást příběhu.
Není to výzva k odchodu, ale uznání, že všechno jednou skončí, a že to nevadí.
Někdo to vezme s humorem, jiný tichým klidem.
Ale v jádru je to stejné gesto: chci být člověk až do konce, nechci, aby mě svět popisoval, když už nebudu moci mluvit.
A možná to celé není o smrti, ale o odvaze žít.
Když Jiří Císler napsal své parte, věděl, že nemoc mu brzy vezme hlas i paměť.
A přesto sepsal rozloučení, které není o smrti, ale o životě: „Co spláchne déšť, to vrátí proud, i vítr ví, kdy spočinout.“
To není smutek. To je poezie člověka, který už pochopil.
Smrt se nedá přechytračit, ale dá se přijmout.
A někdy stačí udělat to, co oni – napsat si vlastní větu, dřív než ji napíše někdo jiný.
Ne jako výzvu k odchodu, ale jako potvrzení, že jsme tu byli doopravdy.
A možná právě to je ta největší výhra.
Když dokážeš o smrti psát, znamená to, že ses konečně smířil se životem.
A v tu chvíli přestává být konec strašákem — a stává se jen interpunkcí za větou, kterou jsi napsal poctivě.
Zdroje:
ct24.ceskatelevize.cz
plus.rozhlas.cz
idnes.cz
pametnaroda.cz
theguardian.com
bbc.com
