Článek
Patrik Hezucký byl hlasem, který nás provázel déle, než si připouštíme.
Byl u toho, když jsme jeli do práce nevyspalí.
Byl u toho, když jsme měli zlomené srdce.
Byl u toho, když jsme se smáli věcem, které by na papíře ani vtipné nebyly.
Patrik nás učil, že i obyčejné ráno může být dobré, když ho někdo postaví na nohy.
A právě proto je teď ticho tak hlasité.
Zítra bude rozloučení. Uzavřené, důstojné, jen pro nejbližší. A tak to má být.
Podle informací z Ranní show (Blesk.cz) proběhne obřad v pátek 12. 12. ve 14:30 ve strašnickém krematoriu.
Rodina si přála intimitu — žádné davy, žádné pózy, žádné fotky.
A já tomu rozumím.
Ale my ostatní?
Máme vlastní způsoby, jak říct „děkuju“.
A já?
Já si zítra ve 14:30 zapálím svíčku.
A pustím si Mrázek ústředna.
Protože jestli něco vystihuje Patrika, není to smutek, ale jeho způsob, jak nás uměl vytáhnout z bahna.
Někdy stačila jedna věta, jeden fór, jedna šílená situace z Mrázka… a člověk se zvedl.
Zítra mu za to poděkuju po svém.
A když myslím na zítřek… nemyslím jen na něj.
Myslím i na všechny, kteří mi v životě dali světlo. A už tu nejsou.
Možná proto mě tahle ztráta zasahuje víc, než bych čekal.
Když někdo odejde, dotkne se to všech starých ran, které jsme uložili hluboko.
Vzpomenu si na maminku.
Na tátu.
Na dědu, který mě učil, že chlapi nebrečí — a byl vždycky ten silný, kdo to všechno podržel.
Na babičku, která mě držela za ruku, když jsem si myslel, že už nemám sílu.
A člověk si uvědomí, že každý z nich zanechal stopu.
Něco, co nezmizí.
Něco, co nepotřebuje náhrobek, aby to žilo dál.
Možná proto se ta svíčka bude zítra třepotat trochu víc.
Protože nebude jen pro Patrika.
A taky mě napadá ještě jedna věc, která mě pálí už dlouho.
Je zvláštní, jak málo lidí dnes dostane možnost rozloučit se tak, jak by si zasloužili.
Podle informací, které jsem dostal při svém rozhovoru v pohřební službě, vychází najevo, že pouze jeden zhruba z pěti pohřbů má plnohodnotný obřad – se slovem, zpěvem, tichým poděkováním.
Ne proto, že by si to ti lidé nezasloužili.
Ale protože je to drahé.
Někdy neúnosně.
A tak místo léčivého rozloučení zůstane jen rychlá formalita.
Tři podpisy.
Tiché „je mi to líto“.
A konec.
A přitom právě to zastavení, ten okamžik, kdy člověk pochopí, že něco skončilo a něco má teprve začít, je nenahraditelný.
Možná jednou dojdeme jako společnost k tomu, že důstojné rozloučení nebude otázkou peněženky.
Protože smutek není luxus.
Je to lidská potřeba.
Nechme teď Leoše Mareše být. Tohle není chvíle pro dohady ani časové plány.
Patrik pro něj nebyl „kolega“.
Byl to kus života.
A takové věci se nevracejí do vysílání hned po víkendu.
Člověk musí nejdřív zase najít dech.
Ať se vrátí kdykoli — bude to tak správně.
Zítra se rozloučíme. A pak půjdeme dál.
To proto, že to jinak prostě nejde. A také proto, že by si to Patrik přál. Úplně to slyším: "Tak už neskuhrejte, nefňukejte a palte makat. CumBajšpíl Hambajzšpíl do pekárny, ať mám čerstvý rohlíky"
Patrik nikdy nestál o patos.
Nikdy se nebral moc vážně.
A možná právě proto tolik bolelo, když odešel.
A tak zítra…
Zítra mu zapálím tu svíčku.
A pustím si Mrázka.
A budu doufat, že tam nahoře už někoho zase rozesmívá.
* * *
Děkuji za každé srdíčko i komentář.
A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
Za to vám ze srdce děkuji, David.
Zdroje:
blesk.cz – informace z Ranní show o pohřbu Patrika Hezuckého
rozhovor autora s pracovníkem pohřební služby o praxi a nákladech spojených s obřady
