Článek
Nebyl první. A rozhodně nebyl jediný. Ale když mluvil, bylo ticho. To opravdové ticho, kdy i ten, kdo Bohu dávno zavřel dveře, ztiší rádio a poslouchá. A nevnímá roucho. Vnímá člověka. Protože tohle nebyl papež, který stál na balkoně. Tohle byl papež, který seděl s námi na lavičce a dýchal náš vzduch.
Jedna věta. To stačilo. Jedna věta, kterou řekl v roce 2013, pár měsíců po zvolení. Novinář se ho ptal na homosexuály v církvi. A on odpověděl:
„Kdo jsem já, abych soudil?“
A svět se zarazil. Ne proto, že by neexistovali jiní soucitní lidé. Ale protože tohle řekl papež. Před celým světem. Bez výmluv. Bez výhrady. Bez figury. Prostě… řekl to jako člověk.
To byla chvíle, kdy se do něj zamilovali i ti, kdo s vírou neměli nic společného. Najednou nešlo o dogmata. Nešlo o pravidla. Šlo o obyčejný kompas lidskosti, který najednou ukázal sever. A nebyl to sever podle Bible. Byl to sever podle srdce.
Možná to bylo tím, že věděl, co je bída. Jezdil metrem. Umýval nohy vězňům. Nebál se obejmout někoho, koho by jiní objímali jen očima. Nenosil zlato, ale úsměv. A svět to poznal. Že ho nehraje. Že ho bolí, když se trápíme. Že mu záleží, i když mu nic nedlužíme.
A přesto, nebo právě proto, šel proti proudu. Kritizoval mocné. Volal po ochraně planety. Odsoudil válku, i když tím přišel o sympatie. Říkal věci, které bolely. Ale vždycky je říkal tak, že jsme si neřekli: „To je přísný papež.“ Řekli jsme si:
„Tohle je táta.“
Dnes zemřel. Ale něco tu nechal. Ne dogma. Ne příkaz. Ne církevní příručku. Nechal tu otázku, kterou položil všem:
„Kdo jsi ty, abys soudil?“
A teď jsme na řadě my. Ne být papežem. Ale být člověkem. Třeba tím, kdo místo odsouzení položí ruku na rameno. Kdo řekne „nevím“ místo prázdného „mělo by se“. Kdo bude chvíli mlčet, když slova nestačí. Protože František neuměl zázraky. Uměl jen být lidský. A možná právě to je dnes ten největší zázrak.
