Článek
Říká se, že někdo odejde potichu.
Josef Laufer nikdy neodcházel potichu. Ani když už tu nebyl.
Když před rokem zemřel, spousta lidí byla přesvědčená, že už zemřel dávno. A jiní zase nevěřili, že vůbec může umřít.
Protože byl všude. Na jevišti, v televizi, v šou, v kabaretu i ve filmu. A hlavně – byl živý. I když z něj někdy dělali klauna, on nikdy nebyl trapný. Protože se nebál. Ne role, ne směšnosti, ne ticha.
Josef Laufer byl jako ten typ chlapa, co v hospodě popřeje k narozeninám celé osazenstvo, aniž by ho někdo zval. A pak si sám zatleská.
A lidi se smáli. Ne jemu. S ním. Protože přinášel lehkost.
Zpíval i v době, kdy se zpívalo na půl plynu. Hrál, i když to bylo trapné. A přežil víc žánrů, než většina televizí.
A když nakonec zmizel z obrazovek, pořád byl někde slyšet. V rádiu. V hlavách. V útržcích: „Sbohem, lásko, já jedu dál…“
Byl to jeden z těch, co tu byli „vždycky“. A najednou nejsou. Ale stejně jsou.
Nezanechal za sebou kult. Ale stopu jo.
Lidi na něj vzpomínají ne proto, že byl „umělec“. Ale protože jim zůstal v koutku vzpomínek.
A to je možná víc než filmografie.
Rok poté.
Nikdo z nás si s ním už nezatančí.
Ale kdyby měl v těchto dnech koncert, přišli by stovky lidí.
I ti, co si říkají, že ho nikdy neposlouchali.
Zdroje:
– Archivní rozhovory a vystoupení Josefa Laufera dostupné na YouTube a Českém rozhlasu
– ČTK, zpráva o úmrtí z dubna 2024
– Vzpomínkové příspěvky fanoušků a kolegů na sociálních sítích
