Článek
Vypískali ho. Smáli se mu. Ale on ani nehlesl.
Na stadionu v Ostravě zaznělo „Táhni na Spartu“ a Jakub Štáfek jen stál, bez úsměvu, bez slova. Odcházel klidně, i když měl důvod odpovědět. Ale mlčel. A ne proto, že by ho to nebolelo. Mlčel, protože umí rozlišit mezi tím, co je hluk – a co má skutečnou váhu.
Lidi znají Laviho. Ale tenhle muž už dávno vystoupil ze své vlastní parodie.
Frajírek, co je pořád nalitej, mluví rychleji, než myslí a život bere jako šatnu po zápase. Ale málokdo si všiml, že Jakub Štáfek už dávno tenhle dres svlékl. V rozhovorech mluví jinak. Klidně. Přesně. O dětech, o ženách, o chlapské zodpovědnosti. A najednou je tu někdo, kdo do nás celý roky střílel fory – a teď říká, že některý věci jsou prostě zvláštní. A jiný se neříkají vůbec.
Neřekl to, když jeho jméno plnilo titulky. Neřekl to, ani když se ho ptali.
Ale každý, kdo poslouchal pozorně, pochopil: tohle není kluk, co hraje na efekt. Tohle je chlap, kterej zažil chvíli, kdy koukáš na malý dítě a víš, že nemáš odpověď. A tak držíš. A jsi tam.
Jeho veřejné výstupy? Někdy drsné, jindy vtipné. Ale pořád v nich je klid.
Takový, jaký mají lidi, co už nepotřebují být slyšet, protože vědí, co unesli. Když Štáfek řekl, že „mlátit holky pomlázkou je divný“, neřekl to pro efekt. Řekl to, protože doma má dvě dcery. A když máte dvě dcery, tak přestanete dělat fóry, který bolí. Ne proto, že se to dneska nesmí. Ale protože víte, co je to zranitelnost.
Zatímco někteří pořád vidí Lavimu za očima jen srandu a frajeřinu, ženy tohle čtou jinak.
Vidí kluka, který dozrál. Který drží, když ostatní utíkají. A který nepřehlušuje bolest vtipem, ale tichým „jsem tady“.
Možná mu nepřestanou skandovat „táhni“.
Možná ho budou dál brát jako srandovního Laviho. Ale někde mezi tím smíchem a pískotem se schovává muž, který si zaslouží víc než potlesk. Zaslouží si uznání.
Někdy totiž nepoznáš sílu podle slov. Ale podle ticha, které po nich zůstane.
Jakub Štáfek tohle ticho unese. Pro někoho byl Lavi. Pro někoho vtipálek.
Ale pro své děti – a pro nás, kdo už posloucháme jinak – je to chlap, co si na nic nehraje.
