Článek
Papež František si přál prostou dřevěnou rakev. Žádné zlato, žádné ozdoby, žádné pompézní ceremoniály. Jen jednoduchost a klid. A tím nám – možná naposledy – připomněl to nejdůležitější: že až zemřeme, všechno ztratí hodnotu. Dům, konto, šperky, prestiž. Co zůstane? Slova, která jsme stihli říct. Dary, které jsme dali zaživa. Doteky, které jsme neodkládali na „až bude čas“.
Žijeme někdy, jako bychom měli věčnost na splátky. Přitom každý pohřeb je tiché zrcadlo, které nám šeptá: „Nečekej.“ Nečekej, až bude pozdě, až se usmíříte „příště“, až si to vyříkáte, až najdete lepší chvíli. Protože ne vždycky jí najdeš.
Papež mohl mít rakev ze zlata. Mohl si přát cokoliv – byl to přece člověk s největší morální autoritou na světě. Ale nechtěl. Chtěl jen kousek dřeva. A tím řekl mnohem víc než stovkami projevů. Řekl: Moje tělo už nejsem já. To, co mělo smysl, bylo to, co jsem řekl, udělal a dal lidem, když jsem žil.
Někdy totiž dáváme všechno až po smrti. Pomníky, věnce, peníze, zpětné uznání. Jenže mrtví už nevidí. A možná je to tím, že nám dělá problém dávat dary zaživa. Slova, čas, laskavost. Protože to je zranitelné. To není rituál – to je blízkost.
Ale právě o ni jde.
Je snadné koupit někomu luxusní rakev. Ale těžší je zavolat mámě jen tak. Zastavit se u kamaráda, poslat SMS, říct promiň. Pozvat někoho na kafe ne proto, že „něco řešíme“, ale protože ho prostě máme rádi.
Dary zaživa nemají třpyt, ale mají váhu. A hlavně – mají adresáta, který ještě dýchá.
Až půjdeš kolem květinářství a budeš si říkat, že kytička je zbytečná – vzpomeň si, že v rakvi už ji člověk necítí. Ale v kuchyni, mezi dvěma obyčejnými větami o tom, jaký byl den, může kvést zázrak.
