Článek
Některý věci se neříkají nahlas. Jen tak… mezi větami. V tónu. V pauze. V tom, jak člověk zvedne oči, než řekne něco, co stejně neřekne.
A on takhle mluvil často.
Ne vykřikoval. Ne burcoval. Ale říkal.
Že se to drolí.
Že jsme ve válce. Ne jedné. Ne najednou. Ale po částech.
Kousek tady, kousek támhle.
Jako když si nevšimneš, že ti praská zeď, dokud nespadne lustr.
Mluvil o třetí světové dřív, než jsme se ji vůbec odvážili pojmenovat.
Říkal: „Válka je. Jen ji nevidíte celou.“
A my jsme si mysleli, že je to jen obraz.
Metafora.
Dneska už to tak obrazně nezní.
Neptal jsem se, odkud to ví.
Ale v duchu jsem si říkal, že mu toho lidi říkají dost.
Z misií. Z front. Z azyláků.
A že když mu žena v Kongu popisuje, jak jí vzali děti, tak to není zpráva.
To je svědectví. A on je slyšel dřív než my.
Někdy si myslím, že mluvil způsobem, kterému jsme se smáli, protože jsme se báli, že má pravdu.
A ona ta pravda nezní jako titulky.
Neřve. Jen trvá.
Říkal, že válka není jen střelba.
Že to začíná lží. Lhostejností. Leností rozumět.
A končí to ve zprávách, které už nikdo nevypne.
Možná to věděl.
Možná to řekl.
A možná jsme právě proto nedokázali poslouchat.
Protože když někdo řekne pravdu včas,
tak je to pořád ještě příliš brzo.
Tohle není výzva. Ani pamflet.
Jen zamyšlení nad člověkem, který mluvil dřív, než byl čas naslouchat.
A když ten čas přišel, on už tu není.
Založeno na výrocích papeže Františka, které zazněly v letech 2014–2024.
