Článek
Bydlíme na konci vesnice.
To znamená jediné – přijdou poslední. Těsně před obědem. A už to z nich táhne.
Přesně ten moment, kdy už jsi desetkrát utřela stůl, osmkrát obložila mísu, pětkrát se přinutila tvářit mile… a pak najednou on.
Ten, kterého jsi v životě neviděla.
Nikdo ho nepředstaví. Jen se usměje, zaparkuje si bundu na židli a vezme si řízek.
Přišli ve skupince. Znám tři z nich. Jsou to slušní kluci, chodí každý rok. Svoje děti naštěstí už neberou. Ale ten čtvrtý? Ten se prostě přifařil.
A já? Já jsem ho samozřejmě nevyhodila.
Dala jsem mu jídlo. Panáka. Usmála jsem se.
Protože co bych přece jinak byla za ženskou, že jo?
Nepiju. Vážně ne. Skleničku vína jednou za půl roku.
A manžel? Ten pije tak jednou na rodinné oslavě. Práce mu to ani nedovoluje, a popravdě – ani nechce.
Jsme normální. Klidná domácnost.
A najednou tam sedí někdo cizí, nalitý od devíti ráno, a baví se, jak jsme „zlatý lidi“.
A já se na něj usmívám, i když už bych ho nejradši vymazala houbičkou od dřezu.
Protože nechci být zlá.
Protože ten, kdo ho přivedl, ho taky neuměl odmítnout.
A tak to jede dál. Každý rok.
Jsem unavená. Z toho tichého divadla.
Z toho, že uzené není zadarmo. A ani úsměv ne.
Z toho, že celý den připravuju pro lidi, které miluju –
a pak poslední kus beránka dostane někdo, koho bych si jinak nevšimla ani na autobusové zastávce.
Možná zase přijde.
Možná ho zase nevyhodím.
Ale příště už se nebudu tvářit, že je to normální.
Děkuju, že tohle dočteš. Možná to není článek. Možná je to jen povzdech.
Ale jestli jsi žena, která taky každý rok vydává víc, než se jí vrací zpátky, tak víš přesně, o čem mluvím.
