Článek
Vyměnili si stovky zpráv. Smáli se. Byli si blízko. A pak? Nic.
Zobrazil. Ale neodpověděl. A neodpověděl už nikdy.
Tohle není příběh ze střední. Je jí čtyřicet šest. A věděla, co cítí.
A právě proto to bolí víc.
Psala mu každý večer. Ne nějak přehnaně. Ne citově vyčerpaná. Jen… opravdově.
Přála mu hezký večer. Sdílela, co ji pobavilo.
Občas poslala fotku. Občas mlčela.
A on psal taky. Vtipně. Přesně. Jako někdo, kdo to v sobě má.
Poznali se na večírku. Ne takovém tom firemním. Ale v knihkupectví.
Vánoční večer. Popíjelo se víno. On měl šálu a chytrý oči.
Líbilo se jí, jak se dívá na svět. Jak umí mluvit pomalu.
Říkal jí, že mu připomíná někoho, kdo mu kdysi utekl.
A že už nikam nespěchá.
Měsíc. Dva. Tři.
Byla to blízkost, jakou už dlouho nepoznala.
Ne fyzická – ale ta v hlavě.
Smála se nahlas, když četla jeho zprávy. Čekala, až odpoví.
Začala nosit rtěnku. A přemýšlet, jestli by spolu mohli jet na chalupu.
A pak… přišlo to.
Ne jako výbuch.
Ne jako hádka.
Ale jako ten nejhorší způsob konce:
Ticho.
Zobrazil. A nic.
Další den – taky nic.
Týden – ticho.
Dva týdny.
Měsíc.
Nepsala jako blázen. Jen párkrát. S pokorou. S pochopením.
Jednou napsala:
„Jsi v pořádku? Nechci tě rušit, jen se bojím, že se něco stalo.“
A pak už jen viděla: Zobrazeno.
Trvalo jí to půl roku. Než to pustila. Než si odpustila, že to vůbec někomu věřila.
Že si dovolila cítit. A že zůstala viset ve vzduchu, jako když někdo zavře dveře, aniž by bouchly.
Dnes už ví, že neodpověděl ne proto, že nevěděl co napsat.
Ale proto, že neměl odvahu.
A že zmizet je taky rozhodnutí.
Jen zbabělé.
Když někdo zmizí, řekne tím víc, než kdy napsal.
A když zůstaneš bez odpovědi, můžeš si ji někdy dát sám.
Možná tě nemiloval. Ale tys milovala. A to se počítá.
Příběh vychází ze skutečného vyprávění ženy, které zaznělo při skupinové terapii. Osobní údaje byly změněny, emoce zůstaly.
