Článek
Byla vidět. A byla slyšet
Slávka Budínová nepatřila k herečkám, které by splývaly. Měla tvář, hlas i postoj. Když vstoupila na jeviště nebo na plátno, bylo jasné, že přišla osobnost. Nebyla kulisou. Nebyla do počtu. A právě tahle výraznost se jí později stala břemenem.
Začátky měla tvrdé a ponižující
Opakovaně slýchala, že se „nehodí“. Že by měla jít pracovat na poštu. Že role, které dostává, nejsou pro ni. Dlouho byla obsazována do naivních typů, které jí byly cizí. Jenže ona nebyla naivní. Byla rázná, přímočará, svá. A talent se u ní projevil naplno až ve chvíli, kdy dostala prostor být sama sebou.
Když se prosadila, bylo to nepřehlédnutelné
Divadlo jí sedlo. Publikum ji přijalo. Film ji zviditelnil. Role paní Ofky v Noci na Karlštejně z ní udělala herečku, kterou si lidé pamatují dodnes. Nebyla romantickou hrdinkou. Byla ženou s charakterem. A to jí zůstalo po celý život.
Po roce 1968 se její situace změnila, ale ne tak, jak se to dnes často zjednodušuje.
Slávka Budínová neměla oficiální zákaz činnosti. Dál hrála v divadle a objevovala se i ve filmu. Nebyla vyškrtnutá, nebyla umlčená razítkem. Jen se postupně vytrácela z míst, kde se rozhodovalo o velkých rolích.
Důkazem je i role paní Ofky v Noci na Karlštejně z roku 1973.
Právě tahle postava ji zapsala do paměti několika generací diváků. Film vznikl v době normalizace a Budínová v něm byla vidět. Nešlo tedy o zákaz, ale o něco méně nápadného – o pozvolné odsouvání na okraj.
Nepřišla stopka. Přišlo ticho
Nabídky řídly, velké příležitosti se nevracely. Neexistovalo vysvětlení ani obvinění, jen pocit, že s ní už není samozřejmostí počítat. A právě tahle forma vyřazení bývá pro herce možná ještě bolestnější než otevřený zákaz.
Byla složitá osobnost a nikdy to neskrývala
Kolegové jí přezdívali Carevna nebo Malostranská hraběnka. Byla náročná. Na sebe i na ostatní. Uměla být okouzlující, ale i tvrdá. Nehrála si na skromnost. Neuměla se podbízet. V době, která měla ráda uhlazenost a přizpůsobivost, to nebyla výhoda.
Práci stavěla vždy na první místo
Rodinu dlouho neplánovala. Děti nechtěla. Ne proto, že by neměla cit, ale proto, že její život patřil herectví. Osudovou lásku našla až později, po padesátce. S režisérem Ivem Tomanem. Byla to klidná, dospělá láska, která jí dala pocit domova.
Jeho smrt všechno změnila
Ztratila oporu. Ztratila jistotu. A zároveň přišlo stáří, nemoci a další úbytek práce. Věci, které herec nese těžko. Alkohol se stal únikem, ne příčinou pádu. Reakcí na prázdno, které po ztrátě zůstalo.
Peníze jí klid nepřinesly
Ano, byla majetná. Vlastnila domy, starožitnosti, hotovost. Měla miliony. Jenže bohatství neřeší samotu. Nevrací role. Nezajistí pocit, že vás někdo potřebuje. Na konci života jí peníze nepomohly ani se smířením, ani s pocitem bezpečí.
Postupně se stáhla do ústraní
Méně lidí. Méně kontaktů. Méně slov. Neměla děti. Manžel byl pryč. Přátel ubývalo. Herectví, které milovala, se vzdalovalo. Ne proto, že by neuměla hrát. Ale proto, že se s ní už nepočítalo.
Zemřela 31. července 2002. Tiše.
Bez velkých poct. Bez návratu na výsluní. Bez pocitu, že se kruh uzavřel. Uznání přišlo až později – v bilancích, článcích a vzpomínkách. A to je chvíle, kdy člověka napadne nepříjemná otázka: proč to neumíme říct včas?
Příběh Slávky Budínové není bulvár.
Je to příběh o ceně, kterou platí silné osobnosti. O tom, že talent a povaha nejsou vždy výhoda. A o tom, že i lidé, kteří „mají všechno“, mohou odejít s pocitem křivdy a nepochopení.
Byla svá. A zůstala svá až do konce.
Možná právě proto má smysl její příběh připomínat. Ne kvůli senzaci. Ale kvůli pochopení.
Děkuji za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete třeba symbolicky poslat 10 Kč prostřednictvím tlačítka Podpořte autora.
Děkuju
David Řezník
Zdroje:
cs.wikipedia.org/wiki/Slávka_Budínová
ndm.cz
denik.cz
encyklopedie.ostrava.cz
nfa.cz
