Článek
Jsou chvíle, kdy se svět zúží na jeden pokoj. Na jeden dech. Na jedno lehátko vedle člověka, kterého milujete víc, než jste kdy uměli říct.
A přesně v tom prostoru teď žije Nikola Hezucká. Poprvé promluvila o tom, jak na tom její muž je. A její slova nejsou senzace. Jsou bolestí. A láskou.
„Patrikův stav je neměnný. Ale upravili jsme medikaci tak, že už ho vůbec nic nebolí,“ řekla tiše.
Telefon zvedla ve chvíli, kdy ležela na lehátku vedle něj. Zvedla se jen na pár kroků, aby ho nerušila. Ten obraz si člověk dokáže vybavit: tma, světlo přístrojů a žena, která nespí, protože se bojí každého nádechu i každého výdechu.
Její jediná prosba je prostá: aby už nic nebolelo.
Zároveň potvrdila, že Patrik přestal jíst i pít. Je na umělé výživě. Síly docházejí, ale vědomí nikam neodešlo.
„Když mu řeknu: dej mi pusu, tak mi ji dá,“ popsala okamžiky, které ji drží nad vodou. Je v tom všechno: něha, strach, naděje, která už se neopírá o slova, ale o dotek.
U jeho lůžka se denně vystřídá deset až patnáct lidí. Rodina, přátelé, kolegové, lidé, kteří s ním prošli půlku života. A i když jeho hlas slábne, vnímá je.
V tom pokoji je ticho, šepot, láska. Ale občas i smích. „Přesně takhle by si to Páťa přál,“ řekl jeho nejlepší kamarád Jakub.
Člověk, který rozdával humor, je teď obklopen tím, co sám celý život dával.
Miloš Pokorný říká, že mu ruch dělá dobře. „On je nejšťastnější, když je kolem něj bzukot, smích, mejdan. To spí úplně klidně,“ popsal.
A je to vlastně krásné: i když tělo slábne, duše reaguje na to, co milovala.
A pak je tu Leoš Mareš, který kvůli němu odložil své koncerty. Ne show, ne kariéru — koncerty připravované měsíce. Protože jsou chvíle, kdy člověk zůstane tam, kde má být. U lůžka člověka, se kterým vytvořil něco, co už nikdo jiný nezopakuje.
A přesto má ten příběh ještě jednu rovinu, která se v tom všem hluku a bolesti často přehlédne. Rovinu tiché práce srdce, kterou dělají jen ženy a matky.
Nikola žije mezi dvěma světy. Mezi nemocničním pokojem svého muže a domovem, kde ji čeká téměř šestiletý syn. Ten potřebuje maminku stejně zoufale jako tatínek. Děti v tomhle věku nerozumí diagnózám — ale cítí změnu. Cítí ticho. Cítí nepřítomnost. Cítí, že se něco děje.
A tak se Nikola vrací domů jen na nezbytnou chvíli. A pak znovu zpět. Držet ruku, hlídat dech, být přítomná.
Možná právě takhle by si to přálo mnoho lidí. Neodejít sami. Ale s někým, kdo nás dovede až tam, kam už se jde tiše.
Tohle nejsou zprávy o celebritě. Tohle je příběh rodiny. A odvahy. A člověka, který rozdával radost tisícům lidí — a teď mu ji tisíce lidí tiše posílají zpět.
Nikdo neví, co bude dál. Ale jednu věc víme: Nikola to nevzdala ani na chvíli. A Páťa to cítí.
Každé srdíčko, sdílení nebo komentář pomáhají tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a dostal se k lidem, kterým má co říct.
Děkuji za to.
Zdroj: www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/828171/kriticky-stav-patrika-hezuckeho-55-prvni-slova-jeho-zeny.html
