Článek
Ta věta se nedá číst.
„Nebude i LiveCam posledního výdechu?“
Objevila se pod jedním z článků o Patriku Hezuckém. A člověk na chvíli strne. Protože to už není ironie. Ani kritika. To je místo, kde se lidskost začíná trhat.
Nikdo nemusí číst články o Hezuckém.
Nikdo není povinen klikat.
Nikdo není nucen poslouchat Mareše, sledovat Evropu 2, otevírat zprávy, scrollovat diskuze.
A přesto — právě ti, kteří tvrdí, že je to nezajímá, dokážou přinést ty nejkrutější komentáře.
Jako by jim vadilo samotné připomenutí, že smrt existuje.
Možná proto reagují tak tvrdě.
Možná nechtějí vidět bolest.
Možná nechtějí vidět konečnost života.
Možná jen neumí unést ticho, které kolem takových zpráv vzniká.
To ale není vina Patrika Hezuckého.
A rozhodně to není vina Leoše Mareše, který jen — po svém, emotivně, někdy chaoticky — mluví o člověku, se kterým prožil přes dvacet let po boku.
A pak je tu druhý svět.
Tichý. Nenápadný. Ale mnohem větší.
Ten, kde lidé píší:
„Kéž by netrpěl…“
„Je mi to strašně líto…“
„Posílám mu sílu, energii, lásku.“
Ten svět, který nepíše jedovaté věty.
Ten svět, který nehejtí.
Ten svět, který se bojí — a zároveň doufá.
Je obrovská skupina lidí, která zprávy o Patrikovi vyhledává.
Ne proto, že je baví senzace.
Ne proto, že chtějí bulvár.
Ale proto, že s ním vyrůstali.
Proto, že jim přes dvacet let každé ráno zvedal náladu.
Proto, že Patrik Hezucký je pro ně kus života, kus humoru, kus generace.
A když takový člověk leží v nemocnici, tak se prostě bojíš.
A čekáš.
A doufáš, že další zpráva bude lepší než ta předchozí.
Patrik není téma.
Patrik je vztah.
A ten nevznikl kvůli médiím.
Ten vznikl u milionů posluchačů doma v kuchyni, v autě, cestou do práce.
O to víc to bolí, když se do takového prostoru dostane jed.
Slova, která se čtou hůř než diagnóza.
Slova, která nedávají nic — jen berou.
A možná právě teď nejde ani tak o to, co říká Leoš Mareš.
Ale o to, jak reagujeme my.
Jestli umíme nechat někomu důstojnost.
Jestli umíme nechat pro bolest prostor.
Jestli ještě víme, kde končí kritika a začíná krutost.
Hezucký není jen moderátor.
Byl — a pořád je — symbol jedné éry.
A jestli se někdy naučíme něco z toho, co teď vidíme,
tak snad to bude tohle:
Že bolest druhých není obsah.
A že nejsme povinni ji sledovat —
ale jsme povinni ji nedeptat.
* * *
Děkuji za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete tak udělat prostřednictvím tlačítka „PODPOŘIT AUTORA“.
A za to vám ze srdce děkuji, David.
Zdroj:
Extra.cz
