Článek
Když sleduju televizní debaty, mám pocit, že se nic nezměnilo. Politici se hádají, skáčou si do řeči a místo odpovědí slyším jen prázdná hesla. Člověk, který by chtěl vědět, jak se bude řešit zdravotnictví, školství nebo drahota, se ztratí v hluku.
Koaliční řečníci jsou nervózní, opozice na ně útočí a moderátoři často jen přihlížejí. Vypadá to spíš jako soutěž v křiku než debata o budoucnosti země. A tak si člověk říká: už aby bylo po volbách.
Můj strejda to má jednodušší. Politiku nikdy nesledoval, televizi u volebních debat vypíná a žije si svůj klid. Neřeší, kdo koho přerušil a kdo co slíbil. A možná je to tajemství jeho spokojenosti – neztrácí nervy nad něčím, co stejně nezmění.
Jenže já takhle žít nechci. Jako zodpovědný občan se snažím sledovat, poslouchat a hledat argumenty. Chci slyšet vize, plány a řešení. Ne donekonečna opakované sliby a obviňování.
Politika se stala show, ale lidé potřebují jistotu, ne divadlo. Nechceme slyšet, kdo koho zradil, ale jak bude vypadat naše země za pět nebo deset let.
Možná právě tohle je volání většiny lidí: vraťte nám politiku, kde jde o vizi a řešení, ne o křik a ego. A když to nepůjde? Pak se obávám, že čím dál víc lidí půjde cestou mého strejdy – otočí se zády a najde si klid jinde.
