Článek
Z bříška, kde rostl život, zůstalo ticho
Ještě nedávno psala o štěstí.
„Dlouho jsme to skrývali, ale teď už vám to ukážeme. Budeme mít miminko,“ napsala Veronika Arichteva.
Usmívala se, v náručí pětiletý Luka, vedle manžel Biser. Na fotkách klid, jistota, rodina.
Fanoušci psali gratulace, ona sama žertovala o novém šatníku a o tom, jak se těší na další kapitolu.
A pak přišel příspěvek, který umlkl mnohé z nás:
„Na psaní těchto řádků bychom nebyli připraveni nikdy. Přišli jsme o naše vytoužené miminko. Přestalo mu tlouct srdíčko pod tím mým.“
Fotka, která text doprovází, je černobílá. Malý Luka na ní drží papír s dětskými postavami – máma, táta, bráška a mimi. Obrázek, který se stal symbolem bolesti, kterou nejde pojmenovat.
„Máme srdce roztříštěná na miliony kousků“
„Náš malinkej nádhernej chlapečku, máme srdce roztříštěný na miliony kousků, ale věř, že v nich vždycky budeš mít svoje místo,“ napsala Veronika.
„Držet Tě poprvé v náručí a pak Tě muset nechat jít nás zlomilo. Budeme Tě milovat do konce našich životů a navždy budeš součástí naší rodiny. Navždy. Až na měsíc a zase zpátky.“
Tohle už není status. To je dopis dítěti, které existovalo.
Její slova nejsou pro veřejnost — jsou pro něj.
A přesto se dotkla všech, kdo to kdy prožili.
Když se zastaví svět
V mé širší rodině se to stalo taky.
Ticho, které zůstane po zastaveném srdci, není obyčejné ticho. Je to vakuum, které vtáhne všechno živé.
Ta žena to nesla měsíce. Nešlo spát, nešlo dýchat. Každý kočárek byl jako nůž. Každá věta „to bude dobré“ byla urážkou.
Trvalo dlouho, než se vrátila do života. A i když později porodila zdravé dítě, nikdy nezapomněla. Každý jeho úsměv jí připomínal to první, které nikdy neviděla.
Psychologie ztráty: když se tělo loučí s nadějí
Podle studie Univerzity Karlovy (2021) patří perinatální ztráta mezi nejhlubší formy lidského truchlení.
Nejde jen o biologickou ztrátu, ale o ztrátu budoucnosti.
Psycholožka Hana Kašpárková (Masarykova univerzita, 2023) uvádí, že „těhotenství není jen fyziologický stav – je to psychologický proces očekávání. Když se přeruší, mozek se s tím neumí smířit“.
Rodiče často zažívají posttraumatické reakce – výčitky, hněv, flashbacky, poruchy spánku. Ženy navíc i hormonální pád, který vše násobí.
Pomáhá o tom mluvit, pojmenovat dítě, nechat si jeho stopu – třeba fotku, dopis, jméno, symbol.
Podle výzkumu Centra pro rodinu a sociální péči (CRSP.cz) je nejdůležitější, aby okolí nezlehčovalo bolest a nevnucovalo útěchu. „Neříkejte, že to osud chtěl jinak. Řekněte raději – je mi to líto. Jsem tady.“
Ticho, které nelze zaplnit
Veronika napsala, že teď prosí o jediné – o klid a soukromí.
„Máme jeden druhýho, máme Luku a Tea, máme rodinu, přátele, zdraví, domov, práci… To všechno je v týhle bolavý realitě naše světlo.“
Těch pár vět shrnuje všechno.
Bolest, vděčnost, prázdnotu i sílu.
Nejsou to slova z krize – jsou to slova ženy, která ví, že svět už nikdy nebude stejný.
A možná právě proto se ten příspěvek stal tak silným.
Protože není jen o smrti.
Je o tom, že některé bolesti se prostě nedají přežít – jen unést.
Zdroje:
https://cnn.iprima.cz
https://www.instagram.com/veronikaarichtev
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/186006/120453535.pdf
https://is.muni.cz/th/zbz23/Hana_Kasparkova_diplomova_prace_FINAL.pdf
https://www.crsp.cz/jak-se-vyrovnat-se-smrti-ditete
