Článek
Sledovali jsme ji. Sdíleli její příběh. Doufali. A i když jsme ji možná nikdy neviděli naživo, měli jsme pocit, že ji známe.
Tak skutečná byla. Tak otevřená. Tak lidská.
Mnozí z nás si její boj prožívali znovu. Protože i nám zemřel blízký člověk na rakovinu plic.
Rakovina není jen nemoc těla. Je to příběh rodin, přátel, ticha u postelí, silných slov i mlčení. Anička to všechno nesla s takovou důstojností, až nám bylo stydno si stěžovat.
Ale dnes nemůžeme mlčet.
Protože bolest, kterou teď cítí její rodiče, je nepopsatelná.
Není přirozené, aby dítě odešlo dřív než matka.
Není pochopitelné, aby otec musel pochovat dceru.
Je to rána, kterou nelze vysvětlit, jen přežít. A i to – jen s vypětím všech sil.
Pro Dagmar Patrasovou a Felixe Slováčka teď neexistují žádná slova útěchy. Jen ticho. A možná naděje, že jednoho dne to ticho přestane tolik bolet.
Aničko, tys odcházela pomalu, ale s hlavou vztyčenou. Učila jsi nás, že i smutek se dá nést krásně.
Že nemoc může být svědectvím o odvaze. A že pravda, když se říká z lásky, může být darem.
Děkujeme ti. Za každé slovo. Každou píseň. Každý den, který jsi nevzdala.
Spi klidně. Už nic nemusíš. My si tě poneseme dál – ve vzpomínkách, v písních, v naději, že život má smysl i tehdy, když bolí.
