Článek
William Shakespeare (1564–1616) vydal své sonety v roce 1609.
To znamená, že tenhle text je starý víc než 400 let. Už tehdy viděl svět plný křivd a nespravedlnosti.
Sonet 66 je jeho zoufalý seznam toho, co mu vadilo.
Je to výčet podlostí a nespravedlností, napsaný bez milosti a bez cenzury. Obžaloba světa, která zní až nepříjemně upřímně.
Stačí si ho přečíst a člověk pozná vlastní dobu.
Poctivý člověk musí žebrat. Parazit se pyšní. Umění se musí klanět mocným. Hloupí poroučejí moudrým. Pravda je pro smích.
Je to až děsivě aktuální.
Člověk to čte a vidí zprávy, politiku, sociální sítě i vlastní zkušenosti. Svět se moc nezměnil.
Shakespeare tu mluví otevřeně o hnusu, který viděl kolem sebe.
Žádné zjemňující metafory. Jen syrový, hořký seznam toho, co je špatně.
Jak ten sonet zní a co tím chtěl básník říct? Verš po verši, polopatě:
Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid
Jsem tak znechucený a unavený světem, že bych nejradši všechno ukončil a měl konečně pokoj.
jen nevidět, jak žebrá poctivec
Nechci se dívat, jak slušný člověk musí prosit o almužnu a nemá žádné uznání.
jak pýchou dme se pouhý parazit
Jak se pyšní a naparuje ten, kdo na druhých jen parazituje a nic pořádného nedělá.
jak pokřiví se každá čistá věc
Jak se i dobré a čisté myšlenky časem zvrhnou a zkazí.
jak trapně září pozlátko všech poct
Jak jsou cti a ocenění jen laciné pozlátko bez skutečné hodnoty.
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč
Jak je i nevinnost a důstojnost dívek pošlapána hrubou touhou nebo násilím.
jak sprostota se sápe na slušnost
Jak drzost a hrubost útočí na všechny, kdo se snaží být slušní.
jak blbost na schopné si bere bič
Jak hloupí lidé komandují a trestají ty chytré a schopné.
jak umění je pořád služkou mocných
Jak musí umění sloužit těm, kdo mají moc a peníze, místo aby bylo svobodné.
jak hloupost zpupně chytrým poroučí
Jak se domýšliví hlupáci povyšují a poroučejí těm, kdo opravdu něco vědí.
jak prostá pravda je všem pro smích
Jak se obyčejná, čistá pravda zesměšňuje a nikdo ji nebere vážně.
jak zlo se dobru chechtá do očí
Jak se zlo otevřeně směje do tváře všemu dobrému a vůbec se neschovává.
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád, jen nemuset tu tebe zanechat.
Kvůli tomu všemu bych nejradši umřel – ale nemůžu, protože tu nechci opustit někoho, koho miluju.
A přitom na konci zůstává jeden důvod zůstat.
Přiznává, že by nejradši odešel, kdyby tu neměl někoho, koho nechce opustit. I když je svět zkažený, pořád máme někoho, pro koho zůstáváme.
Proto ten text pořád žije.
Je tak lidský a upřímný, že mu rozumíme i po víc než 400 letech. Je to výkřik znechucení – ale i připomínka, že láska nás tu drží.
A proto ho dnes dokážou říct herci tak, že z toho mrazí.
Třeba Jitka Molavcová ho recituje ne jako školní básničku, ale jako skutečný výkřik zoufalství. Výpověď, která nutí ztichnout a přiznat si, že v tom poznáváme i vlastní dobu.
Sonet 66 není jen stará poezie pro školní čítanky. Je to upřímná, syrová pravda o světě, kterou bychom si nejradši nepřiznali. A právě proto se hraje i dnes. Protože pořád platí.
Zdroje:
Encyclopaedia Britannica. „William Shakespeare.“ www.britannica.com/biography/William-Shakespeare
Vlastní zhlédnutí recitace Sonetu 66 v podání Jitky Molavcové.
