Článek
Vedro neumí křičet. Nebouchá dveřmi ani netrhá střechy. Jen pomalu zaleze do stěn a zůstane tam. Dýcháme ho, potíme ho, snažíme se mu utéct za stažené rolety. Myslíme si, že stačí sklenice vody a ventilátor. Ale někdy to nestačí. Někdy je to víc než počasí. Je to tichý zabiják, který si vybírá ty nejslabší. A neptá se, jestli jsou na to připravení.
V létě 2003 si to Francie uvědomila příliš pozdě. Týdny bez kapky deště, rozpálené městské ulice, dusný vzduch, který nikam neutekl. Marie Hermanová byla jednou z těch, co zůstali uvnitř. Sama. Byla zvyklá zvládnout všechno. Zamkla se doma, aby se cítila bezpečně. Zavřená okna, těžké závěsy, žádný průvan. Vzduch, který se nedal dýchat. Když ji našli, už to nebyla Marie. Bylo to tělo, které nikdo nehledal dost brzy.
Příběh jedné ženy se stal symbolem celé země. Francie počítala mrtvé po tisících. Přetížené márnice, improvizované ledové haly na těla. Přes 15 tisíc lidí zemřelo jen tam. V Evropě přes 70 tisíc. Léto, které mělo být krásné, se změnilo v pohřební procesí. A za každým číslem byl někdo, kdo věřil, že „to ještě zvládne“.
Myslím na to pokaždé, když otevřu okno a narazí na mě vlna rozpáleného vzduchu. Když slyším zprávy o teplotách přes čtyřicet. Představuju si ten její byt. Ticho, těžký vzduch, zvuk vlastního dechu a pak ani ten ne. Byla to máma, babička, sousedka. Člověk. A skončila jako číslo v tabulce úmrtnosti.
A dneska už to pro mě není jen příběh z Francie. Ode dneška myslím i na tátu mojí kamarádky. Bylo mu něco přes osmdesát. Řekl si, že ještě něco dodělá v garáži, a šel ven v pravé poledne. Nechtěl být k ničemu. Nechtěl čekat. A manželka ho tam našla, když už se nedalo nic dělat. Ten příběh je kratší než ten z Paříže. Ale bolí stejně.
Vedro není jen výmluva na zmrzlinu a letní oblečení. Je to riziko. Hrozba, kterou rádi přehlížíme. A hlavně zabíjí ty, kteří nemají nikoho, kdo by je včas zastavil, připomněl jim, aby si sedli, aby se napili, aby počkali do večera.
Prosím vás – nezapomeňte na svoje blízké. Zavolejte mámě. Zajděte za dědou. Zeptejte se sousedky, jestli má dost vody. Ujistěte se, že vědí, že nemusí nikam spěchat. A vy sami zpomalte. Sedněte si. Dejte si sklenici vody. Je lepší udělat míň než už nikdy nic. Ať z tohohle léta nezůstanou jen příběhy, na které se bude vzpomínat se sevřeným hrdlem.
