Článek
Její divadelní hra však jen plynule pokračovala dál. Pár známým rozeslala fotku své čerstvě narozené vnučky, mne však ihned poučila o tom, že se s ní nikde chlubit nebudu, protože není čím. Ona svému okolnímu světu, před kterým vystupovala jako paní empatická, vstřícná, skoro až dokonala ukázat, jak je nadšená, ale za tři dny, kdy nás s dcerou pustili domů se mříže mého života zatáhly nadobro a v tu dobu jsem netušila, zda ještě někdy budu mít sílu je otevřít.
Čas plynul, dcera rostla a já musela každý den stíhat povinnosti nastavené od mé matky. Nejednalo se pouze o každodenní dokonalý úklid, nákupy, vaření, ale také o vyzvedávání její osoby z práce, chystání jí svačin a obědů, vozit jí dle přání kamkoli si přála, a hlavně jsem si ve svém životě nemohla nic plánovat, protože program mi vymýšlela výhradně ona. Procházka s dcerou byl pro mne očistec od života s matkou. Každý den jsem vstávala tak brzo, abych měla vše k dokonalosti a plné spokojenosti mé matky hotové dříve, než se dcera vzbudí, abych pro nás dvě našla v nastaveném harmonogramu mého bachaře, alespoň trochu času pro nás dvě. Kdykoli se má matka vrátila z práce domů, provedla kontrolu, zda je vše hotové dle jejích představ, všechny dečky v poličkách musely být srovnané na milimetr přesně a všechny keramické dekorace tak, jako je před lety uložila ona. Někdy stačilo jen to, že její nálady byla pod bodem mrazu a okamžitě našla další úkoly, které jsem musela dodatečně splnit, její vztek to však stejně nezvrátilo. Často jsem s dcerou byla zavřena v pokoji a doufala, že dveře neotevře a nechá mne chvíli dýchat. Byla jsem v podstatě opětovně malé dítě, ta malá holčička, která byla bezbranná a bez svolení neměla právo na nic.
Její návštěvy v kojeneckém ústavu pokračovaly. Tentokrát pro ně měla opětovně vymyšlený skvělý důvod, moje dcera si přece bude mít s kým hrát. Ano, moje malá si mohla s těmito dětmi u nás doma hrát, ale nesměla se dotknout jejich hraček. Jakmile to udělala, matce to strašně vadilo. Dcera byla nejednou plácnuta přes ruku a ostře upozorněna, že hračka není její. Přitom její vlastní hračky byly k dispozici všem těmto dětem. Já nemohla nic říct, neměla jsem žádné právo, byla jsem upozorněna, že bydlím pod její střechou a budu dodržovat její pravidla a pokud se mi něco nelíbí, v azylovém domě mě s dcerou prý rádi přijmou. Můj otec jako vždy jen seděl a mlčky všemu přihlížel. Teprve když má matka nebyla doma, svěřil se, že už to sám nezvládá. Přiznal, že se jí bojí a že pro nás všechny bude lepší její chování tolerovat a nějak to přežít.
Vánoce pro mě vždycky byly nejkrásnějším obdobím roku, o to víc, když jsem konečně mohla vidět ty rozzářené dětské oči své dcery a koupit jí to, co jsem si pro ni upřímně přála. Ani to se však neobešlo bez následků. Dostala jsem strašně vynadáno, sice potichu, aby to malá neslyšela, ale o to jedovatěji. Jako odměnu nám matka během svátků nachystala další „vánoční den“, ovšem tentokrát pro dítě z kojeneckého ústavu, které si zrovna na svátky půjčila. Tehdy se konečně usmívala. Byla šťastná a neustále opakovala, jak moc ji hřeje u srdce, když vidí radost těch ubohých dětí. My ostatní jsme museli přihlížet, tleskat a dělat přesně to, co si bachař přál, aby mělo děťátko z domova dokonalý den. Proč neměla radost z Vánoc s vlastní vnučkou? Proč se neradovala, když viděla její šťastné oči? Na tyto otázky jsem odpověď nikdy nedostala.
Jak jsem se již zmiňovala ve druhé kapitole, osudovým dítětem byl chlapec, který nebyl k adopci žádaný. Měla ho tedy několik let a jeho chování bylo velmi náročné. Doma ničil věci, byl zlý, agresivní. Oba jsme ji s tátou prosili, aby si ho nebrala, ale pro ni to byl přesně ten typ dítěte, které když převychová, bude za ještě větší obdivuhodnou ženu ve svých očích. Posupně začala ztrácet zájem o okolní svět a stala se posedlá nejen jím, ale také vidinou svého cíle, že za každou cenu skrze něj vybuduje svou výjimečnost a upevní si své postavení před společnosti.
Domov, dáli se tak nazvat byt, ve kterém jsme žili, se stal pouhým seskupením místností pro přenocování, jak pro mne, dceru, tak i otce. Má matka tehdy byla často sama venku právě s tímto zmiňovaným chlapcem, tvrdila, že když nejsme přítomni, chová se lépe. Skutečnou pravdou však bylo to, že před námi chtěla skrýt všechno, co mu kde koupila, a nové věci pro něj důkladně schovávala hluboko do skříní. Nám s otcem ale vůbec nevadilo, že nás konečně nezapojuje do svého divadelního představení napřímo. Dny, kdy nebyla doma, se pro nás staly tou největší odměnou a jedinou možností, jak si od ní aspoň na chvíli odpočinout.
Když byly dceři dva roky, musela jsem ji na matčin nátlak přihlásit do školky, kterou nově otevřela její bývalá kolegyně z práce. Nevím, zda měla takový zájem o začlenění dcery mezi kolektiv, nebo potřebovala před kolegyní nějak vypadat. Nesouhlasila jsem s tím. Trhalo mi srdce, že takhle malinké dítě dávám na několik hodin denně od sebe, a nedokázala jsem si představit, jak to obě zvládneme. Dcera si zvykala těžko a já také. Hodiny bez ní jsem trávila nekonečnými domácími pracemi a netrpělivě vyčkávala, až pro ni budu moci konečně jít a zbytek dne se jí plně věnovat. Nenávist k mé matce ve mně v té době rostla čím dál víc.
Matka si brzy uvědomila, že mám teď příliš mnoho volného času a nařídila mi, abych si co nejrychleji našla práci. Tento krok nakonec nebyl tak špatným nápadem, jenže já s ním naložila úplně jinak, než ona plánovala. Její vidina byla jasná, chtěla další příjem do rodiny. Její plat, otcův důchod a jeho tehdejší výplata jí totiž nikdy nestačily. Nebylo divu, když musela své dětičky z ústavu rozmazlovat značkovými věcmi, což se na rodinných financích drsně podepsalo. Práci na plný úvazek jsem si překvapivě našla velmi rychle. Najednou jsem měla vlastní příjem a současně ještě pobírala rodičovský příspěvek. Poprvé v životě se mi tak podařilo začít tvořit tajnou finanční rezervu a v tichosti se připravovat na naši budoucnost.
Otec tehdy musel podstoupit akutní operaci páteře. Ležel několik týdnů v nemocnici, kde jsem ho s dcerou pravidelně navštěvovala. Matka sice jezdila s námi, ale dávala jasně najevo, jak moc ji to obtěžuje. Otcův vážný stav pro ni byl jen čárou přes rozpočet a komplikací v jejích plánech s dětmi z ústavu. Když ho po dlouhé hospitalizaci z nemocnice pustili domů potřeboval péči, učil se znovu chodit a v bez pomoci druhého toho moc nezvládl. Jeho zdravotní stav ho tehdy vedl také k tomu, že dal v práci definitivní výpověď, a to byl bod zlomu, kdy ho matka začala nenávidět a jeho přítomnost v bytě pro ni byla neúnosná. Vyvolávala hádky a odporně poukazovala na jeho neschopnost a na to, že jejich věkový rozdíl, který jí doposud nevadil, je pro ni již neúnosný. Křičela, že chce začít žít sama a ne s „nemohoucím důchodcem“, jak ho s oblibou ponižovala.
Tehdy jsme se s otcem spojili tak jako nikdy dřív. Možná proto, že bez mé pomoci tehdy ještě moc věcí sám nezvládl. A možná proto, že mu konečně došlo, že ho celou dobu jen cynicky využívala. Už jsme se nebáli proti jejímu chování ohradit a otevřeně se jí postavit. Matce se to samozřejmě nelíbilo. Pocit, že nad námi ztrácí absolutní moc, ji vnitřně ubíjel a pod tlakem začala dělat chyby. Přestala si být jistá svými kroky a jako trest pro nás zvolila svou oblíbenou taktiku ledového mlčení, tentokrát proto, že viděla naši nečekanou jednotu. Nikdo jí nikdy nijak neublížil, jen jsme si už dál nechtěli nechat líbit její odporné chování. Dokonce ji přestal bavit i ten chlapec z ústavu. Nebylo divu, my se totiž konečně přestali trápit tím, co zrovna dělá, kam s ním chodí nebo že svou vlastní rodinu nemá ráda. Naopak, čím dál častěji jsme se sbalili a z domu plného jejího jedu odešli pryč. Sami, bez ní.
Blížil se čas Vánoc a atmosféra u nás doma byla naprosto hrozivá. Neustále jsme museli poslouchat, že můžeme za její špatnou náladu, za její životní neštěstí a že jsme ji svým chováním připravili o tu poslední radost, kterou na světě měla, o děti z kojeneckého ústavu. Tehdy ani jednoho z nás nenapadlo, co zrůdného vymyslí dál. Jednoho odpoledne, krátce před Štědrým dnem, se bez slova sbalila. Nikdo z nás se jí nezeptal, kam jde, což ji vnitřně značně vytáčelo. Její scéna neměla publikum.
Při odchodu řekla své malé vnučce v mé přítomnosti, že se s ní musí rozloučit. Tvrdila, že už se nikdy nevrátí, protože není šťastná a její život už nemá žádný smysl. Prohlásila, že půjde tam, kde každý, kdo se ve svém životě zklamal, najde definitivní vysvobození. Na závěr chladně sdělila, že si jde ublížit a že my na její smrti poneseme veškerou vinu. V tu chvíli jsem se jí bez obalu zeptala, jestli je vůbec v pořádku a zda to, co říká, myslí vážně. Protože jediný člověk, který tady kdy komu ubližoval, byla ona nám. Prosila jsem ji, ať se vrátí zpět do bytu a uklidní se. Odešla.
Všechno jsem okamžitě řekla otci. Seděl zrovna v ložnici u okna, kde v té době trávil většinu času, matka mu totiž zakázala lézt jí na oči. Otec vůbec nevěděl, co má dělat. Zoufale se bál toho, čeho všeho je schopná, a proto mě požádal, ať celou situaci okamžitě oznámím na policii. Nezahálela jsem. Vytočila jsem tísňovou linku a všechno jim popsala. Vzhledem k tomu, že na příslušném obvodním oddělení pracoval i můj bratr, zavolala jsem hned i jemu.
Bratr tehdy sice neměl směnu, ale okamžitě se vydal matku hledat na vlastní pěst. Doufal, že ji najde dřív než jeho kolegové v uniformách, považoval její chování za obrovskou ostudu, kterou mu před celým sborem dělá. My dva jsme spolu v té době nebyli v kontaktu. On z domova utekl k babičce ještě před plnoletostí, právě kvůli matčinu tyranskému chování. Měl jiného otce a své problémy řešil úplně jinak než já s horkou hlavou, po svém a absolutním odříznutím od zbytku rodiny. Stejně jako u druhého bratra se matce nelíbila jeho partnerka, kterou si později vzal a pořídil si s ní rodinu, tak mu zakázala k nám domů chodit.
Po krátké době mi bratr volal zpět, že ji našel na druhém konci města, tvrdila mu to stejné co mě a odmítala s ním jakkoli komunikovat. Bratr ji velice chladně vysvětlit, že ji hledají jeho kolegové a buď pojede do nemocnice s ním nebo zavolá hlídku a odvezou ji do nemocnice oni. Nemocnice. Toho se matka bála nejvíce, tady spadla opona, její hra totiž neměla pokračovat až sem, potřebovala vyvolat strach, zmatek a vinu v nás ostatních. Nechtěla skutečnou a odbornou pomoc, kterou potřebovala, chtěla publikum, které by mohla citově vydírat.
Nakonec bratra uposlechla a nastoupila k němu do auta. V ten moment bratr před jejíma očima zavolal do služby a oznámil, že matku našel a o další postup se už postará sám. Její naděje však stále ještě neumírala. Pevně věřila, že se jí podaří ho cestou přesvědčit, aby ji odvezl zpátky domů. Tvrdila, že nic z toho, co říkala, nechtěla doopravdy udělat, a plačtivě mu opakovala, že ji svým chováním všichni doháníme k šílenství a ona už to zkrátka neumí jinak řešit.
Bratr jí nevěřil. Neměl jediný důvod věřit slovům, která slýchal dlouhé roky a o nichž dávno věděl, že jsou plná jen nelítostných lží. Místo cesty domů ji odvezl přímo do nemocnice na psychiatrické oddělení, přesně na to místo, kam by ji policejní hlídka po jejích výhrůžkách vzetím života tak jako tak dopravila.
Krátce po jejich příjezdu jsem do nemocnice dorazila i já. Můj příchod však celou situaci ještě vyostřil. Přímo v čekárně na mě matka začala hystericky pokřikovat, že za všechno můžu jenom já. Křičela, že kdybych nikdy neotěhotněla a s malou u nich nebydlela, měla by se lépe. Obviňovala mě, že jsem zmanipulovala otce, který ji doposud slepě poslouchal a teď se jí postavil. Vyčítala mi, že kvůli mně přišla o své milované děti z ústavu a že jí teď zničím život tím, že bude muset zůstat zavřená v nemocnici.
Do jejího záchvatu vzteku však rázně vstoupil sloužící lékař psychiatrického oddělení. Vzal nás všechny dovnitř a chtěl vědět, co se přesně stalo. Bratr mluvil jako první a popsal celou situaci, zatímco matka jen vztekle odsekávala, že nic z toho není pravda. Teprve po vyslechnutí mého svědectví, kdy jsem lékaři otevřeně popsala, co se u nás doma v poslední době dělo, bylo rozhodnuto. Lékař konstatoval, že moje matka naléhavě potřebuje odbornou pomoc. Mříže se definitivně zatáhly, ale tentokrát nad ní. Byla okamžitě hospitalizována na uzavřeném oddělení psychiatrie.
Lékařovo rozhodnutí v matce vyvolalo ještě brutálnější záchvat vzteku. Začala nepříčetně pokřikovat, že ten, koho si tam mají nechat, jsem já. Křičela, že jsem psychicky nemocná, neschopná postarat se o vlastní dceru a že jí ničím život – a právě proto se prý rozhodla sáhnout si na ten svůj. Do očí mi vmetla, že pokud ji odtamtud okamžitě nedostanu ven a nepůjdu si tam lehnout místo ní, skončila jsem pro ni jako dcera a už v životě se mnou nepromluví. Prý budu do konce svých dnů žít s ochromujícím pocitem viny za to, že jsem jí zničila život.
Ale ne. Tentokrát už její zvrácené citové vydírání nezabralo. Poprvé v životě jsem zůstala naprosto chladná a stála si pevně za svým. Věděla jsem, že ten, kdo tu pomoc a zrcadlo reality naléhavě potřebuje, je opravdu jen a jen ona.
Lékař připravil veškeré podklady k jejímu příjmu a požádal ji, aby se převlékla do nemocničního oblečení. Jakmile to udělala, stoupla si na chodbu a začala sebou v záchvatu nepříčetnosti bezhlavě tlouct o zeď. Byl to děsivý pohled na vlastní matku, která se najednou chovala jako smyslů zbavená. V hlavě se mi míchaly myšlenky a pořád jsem si dokola říkala, že to všechno, co se u nás dlouhé roky odehrávalo a kam až to dnes vyvrcholilo, přece nemůže být pravda. Na druhou stranu jsem ale poprvé cítila obrovskou, osvobozující úlevu. Věřila jsem, že teď konečně dostala šanci na pomoc nejen sobě, ale nám všem. Že se možná, časem, celé naše rodinné prokletí uzdraví.
Tu noc jsme s otcem nešli spát. Nemohli jsme usnout. Celé hodiny jsme si povídali o tom, co všechno se stalo, kam až to matka nechala zajít a co byla schopná provést jen proto, že nad námi ztratila svou absolutní moc. Pevně jsme věřili, že v nemocnici jí lékaři konečně pomohou. Tehdy jsme ale ještě netušili, jak rychle nám tyto dny plné nečekaného klidu skončí. Neměli jsme sebemenší ponětí o tom, jak zrůdný zvrat nastane, až se odtamtud dostane a vrátí se zpátky domů.
