Článek
Vteřinu nato mi proletí přímo nad hlavou.
Slyším jen děsivý třesk. Tác se roztříštil o futra dveří, u kterých stojí můj otec. V příštím okamžiku ho obklopí déšť ostrých skleněných střepů.
V tu chvíli byly do mé duše zasazeny první kořeny strachu. Nebála jsem se toho, co poletí příště. Ten největší děs pramenil z otázek, které mi zaplavily dětskou hlavu: Proč to udělala? Proč mě nechala být svědkem takové hrůzy? Co teď bude s tátou, co bude se mnou a co se to u nás doma vlastně stalo?
Tehdy se ve mně zrodil strach z ní. Z osoby, která mě měla chránit, která pro mě měla tvořit bezpečný domov a která mě měla bezpodmínečně milovat.
Čas plynul, někdy rychleji a někdy byla doba po boku této osoby nekonečná. Rostla jsem, dospívala, více vnímala a čím dál tím více jsem si přála jediné a to, aby už skončilo utrpení, které jsem prožívala, to ticho jako trest, přetvářky narcistické matky, která potřebovala mít moc nad rodinou. Narcistický rodič potřebuje, aby jeho dítě bylo slabé, aby nezvládalo běžný chod života, aby se hroutilo při malém napětí a hledalo u něj pomoc. Selhání dítěte pro ní bylo klíčem k tomu, aby své mateřské vězení více upevnila.
Před okolím byla má matka dokonalá. Sousedé, kolegové v práci, příbuzní, ti všichni viděli obětavou ženu, které záleží na rodině. Vždy nosila s naprostou lehkostí masku usměvavé ženy, která je hrdá na svůj život a způsob jakým vede svou rodinu. Jakmile se zavřely dveře našeho bytu, nebo se z blízkosti ztratil člověk, kterého znala, okamžitě maska dokonalé matky a ženy šla rázem k zemi a přišel chlad, ticho, nebo naopak zuřivost, vztek, ponižování nás a její sebelítost. Mezi její nejoblíbenější možnosti trestu patřilo ticho, dokázala mne přehlížet, dělat, že neexistuju, že tam nejsem bez ohledu na to, kolik mi bylo a jak moc mi tím svým jednáním ubližovala.
Nemůžu říct, že se ve mě probouzela závist, ale vždycky jsem snila o mamince, jaké jsem vídávala se spolužačkami. Trávily spolu čas, s jejich věkem se měnily také jejich společné záliby a nikdy jsem ve škole od žádné z nich neslyšela, že by se u nich doma dělo něco takového jako u nás. Bála jsem se svěřit, komukoli, ač jsem v sobě kolikrát sbírala odvahu svěřit se, převládl ve mne strach, že mi nikdo nepomůže a doma to bude ještě horší. Nedokázala jsem najít způsob, jak někomu, kdo mou matku vidí jako dokonalého člověka, mám říct, že tomu tak není a co se u nás doma děje.
A můj otec? Ten roli otce, ochránce rodiny nikdy neplnil. Byl jejím nástrojem. Dokázala na něj být milá a laskavá, jakmile na stůl položil výplatu, čímž získala, co chtěla, vrátila se zpět do té chladné podoby narcistického rodiče a partnera. Můj otec věděl jaká je, bál se jí, nikdy se jí nepostavil a kdykoli matka měla potřebu zraňovat mou osobu přiklonil se k ní, raději ublížil mne než aby zažíval její hněv. Tatínci, ač někdy nebyli vlastní, se k spolužačkám chovali jako k princeznám a drželi nad nimi ochranou ruku. Otcovskou lásku jsem nikdy nepoznala, byl přítomen, fyzicky ano, ale psychicky byl často někde jinde, asi utíkal před ní, trápil se.
Její potřeba ovládat lidi a hrát divadlo před venkovním světem se naplnila v momentě, kdy se mému nevlastnímu bratrovi (synovi mého otce) narodil syn. Přírůstek do rodiny je darem, porod zdravého dítěte je přece to nejvíc, co nám život může dát. Radost měla do určité doby i má matka, která viděla novou dušičku, se kterou bude moci manipulovat a také věřila, že za obličejem dokonalé babičky jí padne kolem náruče taktéž bratrova přítelkyně. Během jejího těhotenství byla má matka silně zaneprázdněna výběr kompletní výbavy pro miminko a velice se urazila, pokud jí bratrova přítelkyně řekla, že by si věci vybrala ráda sama nebo se svojí maminkou, což mojí matku velice uráželo, protože nikdo jiný kromě ní nedokáže přeci vybrat lepší věci. Měsíc po měsíci utíkal, blížící se termín porodu byl pro mou matku velkým stresem protože už začínala tušit, že vše nebude tak, jak si představovala. Porod je těžký, ne každá žena je po něm hned plná síly a energie a některé to zasáhne i citově, obrovské pouto k dítěti a pocit strachu, že péči o něj nikdo jiný kromě ní nezvládne. Není divu, že bratrova partnerka odmítla, když si má matka chtěla přijít krátce po porodu pro malé miminko jít se pochlubit světu, jakou je bezchybnou babičkou a za oplátku chtěla dostat vděk od snachy, k čemuž nikdy nedošlo. Po několikáté snaze a opětovném odmítnutí, kdy má matka napsala své snaše, že je u baráku a jde si pro své vnouče, bez předchozí domluvy, nastal právě ten moment, kdy se má matka začala měnit ve ještě větší hyenu.
