Článek
Ano, zůstala jsem sama, sama těhotná bez jakéhokoli očekávání, v očích ostudná pro své rodiče, živým selháním matčiny výchovy s vírou, že možná matka nový život přinese do naší rodiny klid a zlomí železné a bezcitné srdce mé. Těšila jsem se, na změnu, která mě čekala, na nový začátek, na, co mě s mou dcerou čeká a všechno jsem doufala, že brzo bohužel můžu pro nás vybudovat nový domov, ale zároveň je teplejší a bezpečnější než ten, který jsem já a který na nás čekala. Snad jednoho dne ty mříže, které do mého života nasadila má matka budu moci nejen otevřít, ale vyvrátit natolik, že je již nikdy nebude možné zavřít.
Studovala jsem a chodila na brigádu, o dost víc než kdy dřív jsem si uvědomovala, kterou hodnotu každé vydělané mince, potřebovala jsem pro srdce, které rostlo uvnitř mě a pod tím mým. Těšit se v absolutní samotě bylo těžkým krokem, který jsem musela zvládnout. Pod tlakem, který jsem každý den zažil dny utíkaly, sny se rozplývaly a já se postupně připravovala. Nikdy jsem vedle ní nemohla poznat ten nádherný, přirozený pocit, kdy si nastávající maminka s oporou blízkých s láskou chystá větší věci pro své miminko jako každou pořízenou maličkostí v ní roste a větší touha po jeho příchodu. Toto právo mi bylo odepřeno, neměla jsem práva, nemohla jsem se těšit, protože cokoli, co jsem si pro své dítě kdy přála, bylo mojí matce zavrhnuto. Byla jako můj osobní bachař, řídila mi bez kompromisů život a teď už nejen mně, nařídila mi co a kde koupím, kolik a čeho budu pro dceru mít, jak přesně to bude ve skříni uložené a v jakém oblečení má dcera bude chodit. Diktovala mi jednotlivé části výbavičky pro dceru, která se ještě nestačila ani narodit a její život už měl jasný řád, který jsem nesměla jakkoli narušit. Byla jsem pouhá loutka, se kterou chystala své další představení.
Stejně jako málokdo zvládne sníst bez bolesti tvrdý chléb, i mně při každém skousnutí dalšího dne života s ní bylo víc a víc zle. Bříško rostlo, čas se krátil, fantazie mé matky neměla mezích. Všimla si, že neprožívám nadšení kdykoli se do činnosti její osoba a tak přinesla „řešení“ naší situace. V práci měla čas a dívala se pro nové bydlení pro mne a zatím nenarozenou dceru. Domov s podobným osudem, jako byl ten můj, prý tam mohu časem najít spřízněné duše a později i dcera sobě rovné kamarádky. Za těmito jejími sladkými a bezcitnými slovy se však skrývala krutá realita. Tím růžovým rájem měl být azylový dům. Nejen, že mě chtěla odříznout, chtěla mě také odklidit někam, kde ji nebudu kazit její dokonalý životní obraz před ostatními. Nebyla jsem její osobou napsaná, že jsem studovala její život, který měl být vždy bezchybný.
Jedno staré pořekadlo tvrdí, že každá matka chce pro své dítě to nejlepší a já v plném víře doufala, že i to nejlepší chce moje matka pro mě. Bez předsudků jsem si na internetu vyhledala stránky onoho azylového domu a blíže prozkoumala, jak funguje a jací lidé v něm bydlí. Když se mi na monitoru odkryla pravda jejího dokonalého plánu byla jsem zaskočena, kam až daleko je schopná zajít, jak moc je její bezcitné chování vůči mě a jak je její srdce prázdné. Nedokázala jsem pochopit, že osoba s tímto emočním nastavením je matkou, navíc mojí. Jenže její plán s mým odchodem do azylového domu byl teprve začátek. Moje odmítnutí nebo možná jen malé nadšení pro její „růžový ráj“ v ní probudilo ještě zrůdnější kreativitu. Tehdy totiž přišla s návrhem, který definitivně smazal hranici mezi mateřskou péčí a chladným byznysem s lidským citem. Chybělo pár dnů do příchodu mé dcery na svět, kdy moje matka bez varování otevřela nové, dosud nejtemnější dveře naší budoucnosti. Kojenecký ústav to byl její další plán zrozený v jejím chladném srdci. Tentokrát s absolutním ponížením mé osoby a jejím promyšleným plánem pro budoucnost s pestrou finanční kalkulačkou. S klidným hlasem mě požádala, abych se po její narození vzdala a umístila již do kojeneckého ústavu. Její plán byl jednoduchý, ona si ji vezme do pěstounské péče, před okolím bude za svatou zachránkyni své vnučky, kterou matka opustila a stát jí za její milosrdné chování bude platit sociální dávky za její výchovu. Výhodný obchod pro její osobu, kde platidlem mělo být mé vlastní dítě. Moje srdce se v tu chvíli rozpadlo na tisíc kousků. Ano, udělala jsem v životě chybu, ale další už jsem v plánu neměla udělat. Ptala jsem sama sebe, kam až budu schopná zajít se svým obecným chováním? Nikdy bych se své dcery nevzdala. Svým rozhodnutím jsem ji opětovně zklamala, protože ani v tomto zvráceném představení nebudu hrát roli poslušného komparsu. Výměnou za mé nekompromisní odmítnutí však okamžitě přišla ještě tvrdší, téměř nepoživatelná dávka starého chleba. To kruté divadlo v její režii však matka schovávala až na den, kdy se mříže, které mému životu dala, definitivně zatáhla. Na den mého porodu.
