Článek
Moje matka měla vždy předem promyšlený každý svůj krok a já byla ještě dítě a věřila jsem tomu, co mi řekla. Její nápad se zdál jako uzdravení jejího vnitřního já. Tvářila se zničeně, ostatně jako vždy, když něco nešlo podle jejího plánu. Do okolí nesla vlnu ublížení, ztroskotání, selhání, div ne kolapsu z celé situace, že jejím nabídkám nebylo vyhověno. Dokázala se chovat tak mile, až mi jí bylo líto a myslela jsem si, že jí bylo ublíženo natolik, že si začala vážit jak otce, tak i mně. Tehdy pro mě byl narcismus cizí slovo, ale zpětně celé její chování vnímám jako dokonalý příklad narcistického člověka, který svým jednáním ubližuje druhým, ale nakonec se okolí jeví jako oběť.
Přišel ten den, kdy nám ukázala domeček, kde žijí děti, které někdo odložil už po jejich narození, a ona bude ta, která jim bude nahrazovat lásku a péči, kterou jim jejich vlastní maminka nemohla dát. Měla jsem to chápat jako pomoc tam, kde vlastní rodina selhala. Tehdy jsem to viděla jako přínosnou část života – říkala jsem si, že až budu jednou sama maminka, budu díky této zkušenosti připravena se starat o děťátka od útlého věku.
Jenže pravda byla mnohem špinavější. Skutečný důvod jejích kroků vyplul na povrch až ve chvíli, kdy moje matka nahlas prohlásila: „Když mi bylo odepřeno vlastní vnouče, našla jsem si jiné jinde.“
Otec jako vždy mlčel, ač se jednalo o jeho syna, jeho vnouče, mlčel a přikyvoval. Neměl názor, nebo možná měl, ale nemohl ho říct nahlas, pokud chtěl mít klid. Respektovat ji bylo jediné východisko celé situace a soucítit se svojí zraněnou manželkou bylo jediné řešení, jak nebýt aktuální obětí její osoby. Tehdy asi nevěděl, že celý její plán, jak získat náhradní vnouče, znamená, že to své, včetně syna, na dlouhé roky neuvidí.
Byl to truc z ublížení a trest nejen pro nevlastního bratra a jeho partnerku, ale také pro mě a otce. Jakmile k nám domů začala vodit tyto děti, celý náš život nabral jiný směr. Už totiž nebyl ani z minima jako doposud náš, byl její a těch dětí. Zakázala, aby k nám domů bratr se synem chodil, informovala ho o tom, jak se zařídila a zasadila tak další pomyslnou ránu do něčích zad.
Ubližovala a to ji živilo pro další kroky. Každý volný den, víkend, všechno bylo věnováno těmto dětem, a čím déle to dělala, tím více získávala pocit nenahraditelnosti a výjimečnosti. Děti se u nás střídaly jako hračky. Jakmile mělo některé štěstí a prošlo adopcí, okamžitě její smutné srdce po odevzdání jednoho dítěte potřebovalo milovat další.
Já musela všechny její kroky absolvovat, dívat se na to, jak jim kupuje, na co si ukážou, jak si pořizuje na každé nové dítě nový kočárek, oblečení. Ale jakmile jsem něco potřebovala já, neměla jsem být sobecká a myslet na sebe. Důležité prý bylo, aby tyto děti od ní dostaly vše, protože jim to nikdo jiný dát nemůže.
V dětském domově se snažila být důležitou součástí a byla až dotěrná vůči personálu. Snažila se i je poučovat o tom, jaké dané dítě je, co potřebuje, jak se k němu mají chovat a velikou zálibu měla v tom, aby je pokaždé jinak a nejlépe značkově oblékala. Chtěla, aby si to mezi sebou personál předal a ona se tak cítila zajímavá a nenahraditelná v tom, jak o děti pečuje. Brala je na výlety, různé akce, pořizovala snímky a tvořila deníky.
Pokud někdo tohle dělá z opravdové lásky a soucitu k dětem, je to krásné gesto. Tady však celé divadlo mělo hlavního hrdinu a jasný důvod, proč se tomu tak děje. Venku s dětmi chodila místy, kde věděla, že bydlí známí a snažila se mezi co nejvíce lidí z okolí dostat to, co dělá, aby získávala jejich obdiv a úctu. Ne jednou před okolím vyslovila ,,Víte, jaký to je chudáček ? Aspoň, že má mě.”
Její chování se mi časem zhnusilo. Začala jsem vnímat, o co jde a nepřišlo mi to v pořádku. S dospíváním jsem došla do věku, kdy pro mě brigády byly další záchranou, jak se vyhnout jejímu divadlu a nedělat jí v něm kompars. Dokonce jsme s otcem na volné víkendy vymysleli výlety s cílem, abychom nemuseli absolvovat její divadelní představení. Pár výletů proběhlo, ale vždy s její absolutně negativní náladou a potřebou zážitek z výletu co nejvíce zkazit.
Postupně jí došlo, že se snažíme, aby se návštěvy dětí omezily a to ji rozčílilo ještě víc. Nejenže jí vadilo, že jsem ztratila zájem o to, s ní pro ty děti chodit, ale také jsem hledala způsoby, jak se vyhýbat domovu, když tam byli spolu. A to byl pro ni poslední hřebíček, ale do mojí rakve.
Osudovým dítětem byl chlapec, který nebyl k adopci žádaný. Měla ho tedy několik let a jeho chování bylo velmi náročné. Doma ničil věci, byl zlý, agresivní. Oba jsme ji s tátou prosili, aby si ho nebrala, ale pro ni to byl přesně ten typ dítěte, které když převychová, bude za ještě větší obdivuhodnou ženu ve svých očích. Věřila, že jí to konečně přinese obdiv, po kterém celý život toužila.
Záměrná nevědomost, ve které mě matka držela, mě ale brzy dohnala. Ve dvaceti letech se můj svět obrátil vzhůru nohama. Na těhotenském testu se objevily dvě čárky. V tu chvíli se mříže mého domácího vězení zatáhly s plnou silou a já jsem zjistila, že ti, kteří mě měli v této nejtěžší chvíli podržet, pro mě připravili ten nejkrutější plán.
Její vztek vyvrcholil. Místo podpory mě nutila, abych do toho ústavu chodila znovu, protože to prý budu pro svůj budoucí život potřebovat. To nejhorší však přišlo, když jsem porodila.
