Japonské přízraky: Mnich bez tváře

V prefektuře Aomori i na jiných místech Japonska se lze setkat s přízrakem, který zezadu vypadá jako člověk, jeho tvář je ale hladká jako vejce. Tento přízrak má různá jména. Na některých místech Japonska se označuje jako „mnich bez tváře“, v japonštině Nopperabó, jinde se používá obecnější označení mudžina, což je „jezevec“ s magickými vlastnostmi, který může mimo jiné nabýt i podoby člověka.

Hlavním posláním bytostí bez tváře je děsit lidi, jak ukazuje i legenda, kterou v dnes již kultovní sbírce podivných příběhů (kaidanů) zaznamenal v roce 1907 Lafcadio Hearn. Mudžina v ní nabývá podoby plačící mladé ženy, která svým hladkým obličejem k smrti vyděsí soucitného starého kupce.

Nopperabó se objevuje nejčastěji v noci na opuštěných cestách, ale příležitostně na něj lze narazit i v hostincích či v obchodech. Díky svému zjevu se totiž dokáže bez potíží včlenit do lidské společnosti. Není ovšem jasné, čím se živí – vzhledem k tomu, že nemá ústa, nemůže jíst jako lidé. Při setkání s člověkem, jehož se rozhodl vyděsit, přízrak svou tvář nejprve skrývá. Ukáže ji teprve ve chvíli, kdy k němu nešťastník pocítí důvěru, aby byl efekt co největší.

Někdy se dokonce spojí několik „mnichů bez tváře“ dohromady. Nebožák, jemuž se po střetu s jedním přízrakem podaří utéct, tak vzápětí narazí na další podobnou bytost, kterou ovšem považuje za pocestného. Ve své hrůze mu vypráví, co právě zažil – a vtom zjistí, že ani pocestný nemá tvář. To mu samozřejmě způsobí další šok.

V některých případech na sebe Nopperabó bere dokonce podobu příbuzného své oběti. Je například zaznamenán příběh, v němž vyděšený muž po setkání s přízrakem bez tváře doběhne z posledních sil za rozbřesku domů, a začerstva vypráví svůj děsivý zážitek manželce, která je k němu otočená zády a připravuje snídani. Ta ho mlčky vyslechne, pak pokývá hlavou a otočí k němu svou hladkou bílou tvář…

Říká se, že jako Nopperabó se může zjevit dokonce i oblíbená liška (kicune) nebo psík mývalovitý (tanuki), nejčastěji však lidské podoby bez tváře nabývá jezevec (mudžina). A existují i další varianty tohoto přízraku, například Širime, který je popisován jako bytost bez tváře a uší, zato s velkou oční bulvou na zadku.

Mudžina není zdaleka tak rozšířený přízrak jako liška či tanuki. Říká se, že je na rozdíl od nich mnohem plašší. Proto také nejčastěji žije v hlubokých horách, zpravidla daleko od lidských obydlí. Mudžina se sice s oblibou v noci proměňuje v malého chlapce a zpívá jeho hlasem v blízkosti lidských příbytků známé písně, jakmile se k němu ale někdo přiblíží, hned se promění do své zvířecí podoby a rychle uteče.

Mudžina a Nopperabó se od sebe nedají vždy snadno odlišit, i když původně se nejspíš jednalo o odlišné přízraky. Pověsti o nich jsou si totiž často podobné, jen pocházejí z různých míst. Základní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že mudžina představuje ve své původní podobě zvířecí přízrak podobající se jezevci, zatímco Nopperabó se vždy podobá člověku – může se zjevovat jako muž, žena, dívka či chlapec.

Literatura: