Článek
S tradičním japonským domem je spojováno množství různých přízraků. Patří mezi ně třeba „domácí skřítek“ zašiki waraši nebo bytost zvaná mokumokuren, v překladu „mnoho očí“ nebo „všude oči“. Tu zobrazil poprvé známý ilustrátor Torijama Sekien už v roce 1781 ve svém díle Kondžaku hjakki šúi.
Japonský tradiční dům je jednoduchá dřevěná stavba, která má nosné sloupy, ale papírové stěny. Mezi jednotlivými místnostmi bývají dveře fusuma, tvořené dřevěnou mřížkou a kryté papírem z obou stran. Dveře druhého typu, šódži, oddělují vnitřek domu od exteriéru, proto jsou polepené jen z jedné strany, a to průsvitným papírem z morušové kůry, aby do místnosti mohlo v dostatečné míře pronikat světlo.
Když jsou však venkovní dveře šódži zanedbané a objeví se v nich trhliny, mohou se v těchto trhlinách objevit oči. Ty pak s oblibou sledují každého, kdo se v takovém prostoru ocitne sám. Traduje se příběh o nepoctivém hráči hry go, který jednou v noci rozehrál partii sám se sebou.
Bylo to v horách a jeho dům byl už starý – když se rozfoukalo, v nočním tichu při každém poryvu větru zasténal. Hráč seděl uprostřed prázdné místnosti a skláněl hlavu nad deskou hry go. Táhl střídavě černými a bílými kameny, když vtom ucítil, že není v místnosti sám. Neviděl žádný pohyb a kromě větru neslyšel ani žádný další zvuk, přesto však vnímal jakousi neznámou přítomnost. Měl zkrátka najednou neodbytný pocit, že se na něj něco dívá. Muž zvedl oči a pohlédl na posuvné dveře šódži. Věděl, že jsou už potrhané, nyní na něj ale z každé trhliny svítilo jedno oko.
Byl to desítky očí a každé bylo trochu jiné. Některé úzké, jiné vypouklé. Některé z očí ho zkoumaly, jako by ho viděly poprvé, jiné vypadaly, že už ho dávno znají… Hráč se vyděsil – proč ho pozorují? Napadlo ho, že to je snad nějaká skrytá výčitka nebo trest za podvodnou hru. V každém případě ho zachvátila čistá hrůza, že existuje někdo, kdo všechno vidí, i když je člověk úplně sám. Po téhle příhodě prý muž začal hrát poctivě a vypracoval se na uznávaného mistra hry go, nikdy už ale raději nehrál sám se sebou, když byl v domě sám.
Mokumokuren není nebezpečný, jeho přítomnost prý však signalizuje blízkost dalších přízraků, nejčastěji duchů starých předmětů (cukumogami). Sám mokumokuren jen tiše pozoruje. Nikdy neútočí, množstvím očí ale vždy působí znepokojivě – vidí příliš mnoho! Navíc se dívá právě v okamžiku, kdy si člověk myslí, že je sám. Spojení s hráčem go v příběhu přitom není náhodné - i v této hře se totiž mluví o „očích“, totiž o oddělených částech vlastního území na hrací ploše.
Přízrak mokumokuren zviditelnil slavný autor mang Šigeru Mizuki (1922–2015), který k původní Sekienově představě přidal muže, jak vyděšeně vybíhá ven z domu. Navíc pak uvádí i příběh o obchodníkovi se dřevem, který cestuje z Eda, hlavního města šógunátu, do Cugaru na severovýchodě Japonska, aby tu nakoupil dřevo. Obchodník stráví noc v opuštěném domě a také on si v noci všimne množství očí zírajících z potrhaných dveří šódži. Má ale na rozdíl od hráče go čisté svědomí, tak se nevyděsí, ale vyloupe oči jedno po druhém z posuvných dveří šódži do velkého pytle a po návratu domů je prodá očaři v Edu.
V japonštině existuje přísloví „Zdi mají uši a posuvné stěny [šódži] oči“ (Kabe ni mimi ari, šódži ni me ari). To lze chápat tak, že i když kolem nikdo není, je třeba pořád kontrolovat své chování. Jako by se nad člověkem neustále vznášel nějaký přízrak, který nahrazuje společenství lidí, k němuž tento člověk patří, a dává pozor, aby nesešel ze správné cesty.
Literatura:
- Foster, M. D. The Book of Yokai. University of California Press 2015.
- Meyer, M. The Night Parade of One Hundred Demons: A Field Guide to Japanese Yokai. Matthew Meyer 2015.
- Kraemerová, A. Kotowaza. Japonská přísloví. Praha: ExOriente 2021.
