Článek
Jídlo v krabičce (bentó či o něco uctivěji obentó) má v Japonsku dlouhou tradici. Obliba „jídla s sebou“ sahá až do období Heian (9. až 12. století). Pokrmy, z nichž se obentó mohlo vyvinout, jsou zmiňovány už v Příběhu prince Gendžiho dvorní dámy Murasaki Šikibu.
Koule z vařené rýže označované jako tondžiki se podávaly během rozličných ceremoniálu u císařského dvora, tehdy ovšem ještě ne v krabičkách – můžeme v nich tak spatřovat spíše předchůdce dnešních rýžových sendvičů onigiri. Rýžové koule tondžiki byly ovšem určeny obvykle nižším úředníkům, a podobně (také ještě bez krabiček) si v době japonského středověku (12. až 16. století) nosili zemědělci vařenou rýži na pole.
Dřevěné či lakové krabičky na pohoštění mimo dům se začaly v Japonsku ve větší míře vyrábět na konci 16. století a používaly se na pokrmy konzumované například při slavnostech pozorování rozkvetlých sakur (hanami). V době šógunátu Tokugawa (1600–1868) se pak bentó často podávalo i v čajovnách a v dalších zábavních podnicích typických pro tehdejší měšťanskou kulturu.
Už v 17. století se objevuje takzvané makunouči bentó, které se dá pokládat za prototyp dnešních pokrmů v krabičce. To se podávalo v průběhu představení divadla kabuki a odtud pochází i jeho název – maku znamená „opona“ a uči je „uvnitř“, celé označení by se tedy dalo přeložit jako „bentó mezi dějstvími“ nebo volněji jako „občerstvení v krabičce, podávané o přestávkách“.
Pompézní divadelní představení formy kabuki představovala v období Tokugawa celodenní zábavu, při níž se bez jídla nešlo obejít. Pro bohaté byly zpravidla připravovány honosnější pokrmy, k nimž se podával i zelený čaj, makunouči bentó bylo určeno běžným divákům a vedle rýžových koulí obsahovalo také například opečený sójový tvaroh tófu či dušené sladké brambory. V té době ještě neexistovaly ledničky, součástí makunouči bentó mohly proto být jen pokrmy, které nepodléhaly rychlé zkáze.
Dnes obentó představuje rozšířený způsob občerstvení, který je běžný i ve školách, jejichž součástí v Japonsku obvykle nebývají školní jídelny. Obentó dětem připravují nejčastěji maminky a krabičky na ně, dnes samozřejmě často plastové, lze koupit i ve stojenových obchodech. Doma připravené obentó se zpravidla balí ještě do látky furošiki, kterou si děti mohou položit na stůl jako prostírání. Obentó sestává zpravidla z rýže nebo těstovin, masa či ryby, luštěnin, dušené zeleniny, nakládaných příloh a ovoce.
Stánek s ekibeny
Ekiben, tedy „nádražní bentó“ se prodává jako hotový pokrm přímo na nádražích a jeho součástí jsou i hůlky, případně lžička (podle obsahu). Traduje se, že první ekibeny se začaly prodávat už na konci 19. století v souvoslosti s otevřením asi stokilometrové trati mezi městem Ucunomija a stanicí Ueno v Tokiu.
Od začátku 20. století začala některá místní vlaková nádraží nabízet vlastní ekibeny připravené z lokálních specialit, což se postupně stalo výrazným trendem. Dnes mají některé ekibeny obsahující místní vyhlášené pokrmy dokonce i speciálně vytvořené krásné obaly, takže mohou posloužit také jako suvenýry z cest. V oblibě je mají i zahraniční turisté. Zajímavostí je, že mnohé lokální ekibeny se dají koupit i na Tokijském nádraží (Tókjó eki), které slouží mimo jiné jako přestupní stanice pro šinkanseny.
Japonské dráhy (JR) přišly v letošním roce s komplexním výzkumným projektem zaměřeným na vyhlášení ekibenů coby specifické gastronomické kultury. Cílem tohoto projektu je pokus o zařazení krabiček s jídlem určených do vlaku, tedy ekibenů, na seznam japonského nehmotného národního kulturního dědictví.
Zdroje:
Murasaki Šikibu: Příběh prince Gendžiho I. Praha: Paseka 2002
