Článek
Dnes se japonské měsíce označují jen číslovkami od jedné do dvanácti, v tradičním Japonsku se ale jejich názvy odvozovaly od toho, co se tou dobou zrovna dělo. Poslednímu měsíci lunárního kalendáře se tu říkalo šiwasu, což se dá přeložit jako „měsíc, kdy mají mniši napilno“ nebo také jako „měsíc, kdy učitelé pobíhají“. Bylo to proto, že se tou dobou lidé připravovali na příchod hlavního svátku, Nového roku (Ošógacu), a během prosince museli stihnout všechny přípravy.
Podobně jako u nás se i v Japonsku v prosinci uklízí. Do slavnostního Nového roku musí totiž člověk vstoupit očištěný, což plyne už z původního japonského náboženství, kultu šintó, v němž nečistota představuje druh hříchu. „Velký úklid“ se v japonštině označuje ósódži a tato tradice je důležitá i dnes. Aby byl příbytek připraven na příchod božstva nového roku (tošigami), je totiž třeba všechno vyčistit – a ovšem i urovnat, což vzhledem k nedostatku prostoru nebývá zrovna jednoduché.
Do „úklidu“ se v Japonsku navíc započítává také vracení dluhů a všech vypůjčených věcí. Teprve poté je dům nebo byt připravený na oslavy Nového roku. Podobně jako se u nás v některých domácnostech během adventu zavěšuje na dveře věnec nebo jiná dekorace z větví jehličnanů, v Japonsku se vstupní dveře na znamení čistoty zdobí posvátným provazem z rýžové slámy (šimenawa).
Takové splácení dluhů se ovšem v minulosti stávalo kamenem úrazu a důkazy o tom najdeme už v tradiční literatuře. Na konci 17. století o něm psal i slavný japonský prozaik Ihara Saikaku – ve sbírce povídek Seken munezanjó (v překladu do češtiny Každý má svůj odhad) zachytil příběhy dlužníků a také obětí lichvářů, kteří se před příchodem Nového roku zoufale snaží sehnat peníze, případně nějakým šikovným způsobem obelstít své věřitele.
Stejně jako u nás patří v Japonsku k prosinci také večírky. Japonci pro ně ovšem mají i speciální označení, říká se jim bónenkai. To se dá přeložit jako „setkání za účelem zapomnění na starý rok“. „Zapomněním“ byla v dřívějších dobách míněna zejména duševní očista od různých životních strázní, dnes už ovšem prosincová setkání slouží zejména k pobavení s přáteli a také k předávání dárků. Večírky bónenkai mohou být soukromé nebo firemní a konají se obvykle v restauracích – patří k nim jídlo, pití a také třeba karaoke.
Dárkům, které se v prosinci předávají, se říká oseibo. Tento výraz by se dal přeložit jako „ctěný konec roku“ a vedle dárků samotných označuje zároveň celý zvyk jejich předávání. Dárky se dávají příbuzným, přátelům i obchodním partnerům. Jako dárek může posloužit skoro cokoli, hlavní je na nikoho nezapomenout. Mezi oblíbené dárky patří luxusně balené ovoce, čokoláda, sušené maso a podobně, často jako dárek poslouží i lahev alkoholu. Zejména obchodní domy jsou proto touto dobou – opět podobně jako u nás – pečlivě vyzdobené a poskytují v nich i službu balení dárků. Ať už totiž balíček obsahuje cokoli, musí především krásně vypadat.
Některé japonské zvyky se pojí se zimním slunovratem. Patří mezi ně i pojídání vařené dýně kaboča, která má tmavozelenou slupku a je sladká. Tato dýně má podle starých příběhů přinášet štěstí a zahánět zlé duchy. V dávných dobách ovšem sloužila v zimních měsících dýně také jako zdroj vitamínů – v tomto období nebyla totiž jiná zelenina dostupná.
Na začátku prosince dozrávají v Japonsku některé citrusové plody. Se zimním slunovratem se pojí citrus juzu, jehož celé plody se v tento den tradičně přidávaly do koupele. Citrusová koupel se označuje jako juzuju, krásně voní a má ochránit před nachlazením. U nás je ovšem juzu znám spíše jako jako přísada do různých pokrmů i nápojů – připravuje se z něj například med (juzu hačimicu) nebo čaj (juzuča).
K japonským prosincovým zvykům dodnes patří i psaní novoročních přání (nengadžó). Zatímco u nás poštovní služby k rozesílání vánočních pohledů a novoročenek využívá čím dál tím méně lidí, v Japonsku se tato tradice stále dodržuje – novoroční přání tu posílají ve velkých objemech jednotlivci i firmy. Dají se navíc poslat i s předstihem – pokud je obálka či karta označena nápisem nengadžó, doručí je pošta najednou ve správný den.
Přání nemusejí být nutně obrázková, ale často se na nich objevují tradiční motivy, například symboly dlouhověkosti, jako je jeřáb či želva, slivoňové květy, které jsou symbolem japonského Nového roku, případně symbol zvířetníku pro následující rok – to bude tentokrát kůň. Přání mohou být psaná ručně, ale i tištěná, a obsahují obvykle poděkování za přízeň v uplynulém roce spolu s prosbou o její zachování.
Křesťanství není v Japonsku významným náboženstvím, Vánoce se tu proto dříve neslavily. Dnes se ale situace poněkud mění a Vánoce (kurisumasu) se i zde stávají součástí kultury, zejména v rodinách s dětmi – nikoli ovšem jako duchovní svátky, ale spíš jako příležitost pro obchodníky. V obchodech se tak v prosinci objevují vánoční dekorace, včetně stromečků a figurek Santa Klause. V době našich Vánoc v Japonsku žádné volno není, v některých rodinách ale dostávají děti 25. prosince před odchodem do školy dárky.
Už v 70. letech 20. století přišel řetězec KFC s geniální reklamní kampaní a v Japonsku se tak stalo novodobým rituálem objednat si u něj na Vánoce k večeři smažené kuře. Fráze Kurisumasu ni wa kentakki! neboli „Na Vánoce Kentucky“ se vžila a smažené kuře tak zůstalo s Vánocemi spjaté dodnes. Jako dezert se k němu obvykle podává dort se šlehačkou a jahodami.
Literatura:
- Vostrá, D. a A. Kraemerová. Japonský rok. Stručný průvodce japonskou historií a kulturou. Praha, Euromedia 2025
