Článek
V oblasti Tóhoku na severovýchodě Japonska, zejména v prefektuře Iwate, se v domácnostech často zdržuje přízrak (jókai) zvaný Zašiki waraši. Zašiki je označení tradiční místnosti s rohožemi a waraši znamená „dítě“, volně bychom tedy jméno této bytosti mohli přeložit jako „dítě z obývacího pokoje“.
Jde o bytost, kterou nelze snadno pozorovat. Pohybuje se jako duch, takže většinou je možné zahlédnout nanejvýš její nejasný obrys. V něm někteří vidí chlapce, jiní dívku, obvykle se ale všichni shodnou na tom, že jde o dítě ve věku od tří do čtrnácti let. Na vlastní oči je ovšem může spatřit jen majitel domu, v němž se Zašiki waraši usadil, případně jeho nezletilé děti.
Asi i proto se v různých příbězích popis japonského „domácího skřítka“ dost liší. Někdy se mluví o chlapcích oblečených do kostýmů bojovníků, jindy o krásných dívkách ve vzorovaných kimonech. Některé legendy uvádějí, že jde o duše zemřelých či zabitých dětí, které tak hledají způsob soužití s dalšími generacemi.
Zašiki waraši na sebe obvykle upozorňuje různými žerty. Rád třeba chodí na pamlsky, které někdo nechá bez dozoru, a v prefektuře Aomori se ochranný duch v podobě malé holčičky v červeném kimonu baví dokonce i posouváním polštářů. Říká se mu podle toho „obraceč polštářů“ (makura gaeši). Ve měste Óšú v prefektuře Iwate se zase vyskytuje bytost zvaná „dítě dřevěné podlahy“ (itabariko) – nejradši se totiž uprostřed noci plazí po špinavé podlaze.
Většina domácích přízraků se ale omezuje na nevinné rošťárny. Dělají šlápoty v popelu nebo v mýdlovém prášku a také vydávají různé zvuky – nejčastěji takové, které připomínají různé dětské hry. V noci tak lze nečekaně zaslechnout třeba tleskání, hlasy odříkávající rozpočítávadlo, smích, trhání či šustění papíru a podobně.
Taková vyrušení nejsou vždy příjemná, ale je dobré si na ně zvyknout. Horší totiž je, když ustanou – to pak znamená, že Zašiki waraši dům opustil a celá rodina se tak může dostat do nesnází. Tímto způsobem se dříve vysvětloval třeba příchod nemoci či finančních problémů. Aby si lidé přízeň domácích přízraků pojistili, začali jim připravovat v pokoji s rohožemi na noc občerstvení, aby jejich ochranný duch během noci neodešel „za lepším“.
Japonští „domácí skřítci“ se prý rádi přátelí s dětmi. Dokonce je někdy učí říkadla a písničky a hrají s nimi různé hry. Mohou se ale objevovat i v domech, kde žádné děti nejsou. Podle pověstí se Zašiki waraši nejednou stal oblíbeným společníkem bezdětných párů – svou přítomností jim tak nahradil vlastní dítě, které sami mít nemohli.
Zašiki waraši jsou někdy přirovnáváni k psím božstvům (inugami), kteří se vyskytují naopak na jihu Japonska. Na rozdíl od nich ale lidem nikdy neubližují, naopak jsou někdy chápáni dokonce jako ochranná božstva a je k nim přistupováno s velkým respektem.
I když v moderních komiksech manga i v anime bývá Zašiki waraši zobrazen nejčastěji jako roztomilé usměvavé dítě, folklorista Janagita Kunio ve svých příbězích popisuje tento přízrak v některých případech jako divokou chlupatou příšeru. Tako strašidelná bytost prý po nocích vyhrává šintoistické písně a připomíná děti, které byly v minulosti hned po narození zabity, protože by je jejich rodina neuživila.
Literatura:
- Foster, M. D. The Book of Yokai. University of California Press 2015.
- Meyer, M. The Night Parade of One Hundred Demons: A Field Guide to Japanese Yokai. Matthew Meyer 2015.
- Murakami, K. Strange Japanese Yokai. Tuttle Publishing 2021.
