Článek
Vedle božstev kami a přízraků jókai se v japonských příbězích vyskytují často také duchové zemřelých. Říká se jim júrei a vedle kultu šintó bývají spojováni také s buddhismem a s jeho chápáním posmrtné existence. V některých příbězích se ovšem duchové nedají od přízraků jókai snadno odlišit, jejich světy se mohou do určité míry prolínat. Pro úplnost dodejme, že pro nadpřirozené bytosti existují v japonštině i další označení. U nás jsou známé ještě výrazy obake nebo bakemono, které se oba nejčastěji překládají jako „strašidla“.
Na rozdíl od přízraků jókai se duchové júrei často zaměřují na konkrétní osoby, s nimiž je za života něco spojovalo, není to tak ale vždy. Říká se, že júrei se zjevují mezi druhou a půl třetí ráno, kdy je noc nejtemnější. Tento časový úsek se označuje jako ušimicu, tedy „třetí čtvrtina doby býka“ – dříve se totiž v Japonsku den dělil na dvanáct dvouhodinových úseků a doba býka trvala od jedné do tří ráno.
Existenci duchů si na svých toulkách Japonskem uvědomovali už cestovatelé na počátku 20. století. Joe Hloucha ve svém cestopise Mezi bohy a démony (1929) píše:
„Cítím se poněkud stísněn zde v tomto klášterním ohromném prázdném domě v cizí zemi daleko od své vlasti a ubírám se raději na lože. Noční chlad vniká beztoho stěnami do ložnice… Nezháším svého andonu a snažím se usnouti při jeho mdlém světle. Ale nemohu usnout, neboť moje myšlenky se vracejí tvrdošíjně k blízkému pohřebišti, kde leží tolik významných lidí této země. Japonci věří v posmrtný život. Učí je tomu obě náboženství. Proto je také tak velice rozšířena víra v duše zemřelých a v různá strašidla. Lidé, kteří příliš milovali, kteří mnoho nespravedlivě v životě trpěli, toulají se po smrti za nocí světem živých, aby uviděli své drahé, nebo aby se mstili na svých nepřátelích. Zjevují se prý v bílých rubáších s rozcuchanými vlajícími vlasy, bez nohou, které se mění v bílý oblak, nebo přicházejí na zemi v podobě mdlých stínů nebo jako modrozelené světelné koule anebo studené plameny“ (Joe Hloucha: Mezi bohy a démony s. 61).
Zajímavou zkušenost ze svého pobytu v Japonsku popisuje i Zack Davisson v předmluvě ke své knize Yūrei. The Japanese Ghosts (2021). Spolu se svou ženou se ubytoval v překvapivě levném bytě v patrovém dřevěném domě s názvem Kišigami bunka, postaveném ve 20. letech 20. století:
„Myslel jsem, že jsme udělali výhodný obchod.
Ale Kišigami bunka měla… zvláštní atmosféru, kterou pocítil téměř každý, kdo tam přišel. Bylo to tam zkrátka divné. Ke klidu nepřispívaly ani podivné červené stopy, které byly na celém stropě a vypadaly jako otisky drobných dětských rukou a nohou. Ty stopy nešly smýt, ať jsme je drhli sebevíc. Zkoušeli jsme na ně dokonce i odbarvovač. A pak se tu ozývaly neobvyklé rány a další zvuky, které často vycházely z kuchyňské stěny. Ještě podivněji působily dveře v obývacím pokoji, které nikam nevedly. Majitel domu tehdy mně a mojí ženě přikázal: ‚Tyhle dveře nikdy neotvírejte!‘ Nesdělil nám k tomu žádný důvod, nenabídl žádné vysvětlení. Na rozdíl od pošetilých postav v hororech jsme se ovšem zachovali podle jeho pokynů.
Po celých sedm měsíců, kdy jsme v domě Kišigami bunka bydleli, jsme ty dveře nikdy neotevřeli.“
Dále Davisson píše, že kromě občasného zneklidňujícího pocitu, že v místnosti nejsou sami, se s manželkou v domě nebáli. Na zakázané dveře pověsili velkou černou vzorovanou tapiserii, aby si je nemuseli připomínat, a na noc pro jistotu otáčeli zrcadla směrem ke zdi, protože měli pocit, že dívat se do nich potmě není namístě.
„Nejhorší událost nastala během jedné noci, kdy se mé ženě zdál zlý sen. Její noční můra byla tak živá, že mě svým křikem probudila. Když jsem s ní zatřásl, abych ji vzbudil, trvalo několik minut, než jsem ji přesvědčil, že to, co viděla ve snu, se ve skutečnosti nestalo. Zdálo se jí, že se červené otisky rukou na stropě protáhly, sklonily se dolů, vylovily ji z postele a pomalu ji táhly nahoru k černé díře ve stropě, z níž by se už byla nikdy nedostala. Dodnes věří tomu, že jsem ji stáhl ze vzduchu zpět a tím jí zachránil život.
Snad to byly jen napnuté nervy a představivost, ale to místo v sobě mělo něco nezaměnitelného. Naši japonští hosté neměli žádnou potíž to pojmenovat. Záhy po vstupu do domu Kišigami bunka vycítili atmosféru místa, trochu se rozhlédli a rozhodně řekli: ‚Á… júrei ga deteru…‘ — ‚Tady je júrei.‘
Později jsem se dozvěděl, že to strašení bylo důvodem ke směšně nízkému nájemnému. V domě Kišigami bunka nechtěl nikdo bydlet.“
Japonští duchové júrei se řídí určitými pravidly, svázanými s dlouholetou tradicí. Ta jim dodává na aktuálnosti, takže se snad dá říci, že júrei vzbuzují větší bázeň než západní duchové. Ti ostatně mohou být někdy i k smíchu. Faktem je, že většina Japonců bere duchy júrei vážně: jsou součástí každodenního života, ovlivňují živé a někdy také podobně jako přízraky jókai či božstva kami určují běh událostí. Pokud je s nimi špatně nakládáno, mohou způsobit pohromy, jsou-li však respektováni, přinášejí štěstí.
Duchové zemřelých se v Japonsku mohou v některých případech proměnit i v božstva kami. Příkladem může být učenec, básník a politik Sugawara no Mičizane, který žil v 9. století a zemřel ve vyhnanství v Dazaifu na ostrově Kjúšú, kam byl nespravedlivě poslán. Po jeho smrti v roce 903 nastala v tehdejším hlavním městě Heian (dnešním Kjótu) řada katastrof.
Císařský dvůr přičítal neblahé události duchovi vyhnaného Sugawary, nechal proto v hlavním městě postavit svatyni kultu šintó, kterou mu zasvětil – stalo se tak z něj šintoistické božstvo písemnictví a vzdělanosti (tenman tendžin). To je uctíváno ve svatyních označovaných jako Tenmangú, jichž jsou dnes v Japonsku tisíce, a dodnes se k němu chodí modlit studenti za svůj úspěch u zkoušek.
Svatyně Tenmangú v Dazaifu
Zdroje:
HLOUCHA, Joe. Mezi bohy a démony. Praha 1929
DAVISSON, Zack. Yūrei. The Japanese Ghosts. San Francisco 2021
