Japonské přízraky: Psí božstvo inugami

O původu „psího božstva“ (inugami) existují různé teorie. Jedna z nich říká, že se tato bytost zrodila z obrázka psa, který na začátku 9. století namaloval mnich Kúkai, aby s jeho pomocí odháněl divočáky. V prefektuře Óita na ostrově Kjúšú se zase traduje pověst o tom, jak kdysi jistý šaman uřízl hlavu vyhladovělému psovi, a ta se zakousla do připravené ryby. Potom vysušil červy, kteří se rojili kolem psího krku bez hlavy, a prodával je pod názvem inugami.

Božstvo inugami bývá obvykle zařazováno mezi bytosti označované jako cukimono, v překladu „ti, kteří se připojí“. Jde o  bytosti silných emocí, kteří dokážou ovládat lidi – obvykle prý do nich vstupují ušima a usazují se ve vnitřních orgánech. Samotný výraz cukimono ale nepředstavuje nijak konkrétní vymezení. Je to jen jakási nejasně definovaná duchovní přítomnost, která může vyvolat podivnou či přímo nežádoucí situaci. Někdy cukimono splývá s „přízrakem“ označovaným jako mononoke a definuje se jako „duch, který posedl člověka“.

Inugami prý ve své pravé podobě vypadá jako vysušená psí hlava, často oděná do obřadního roucha. Dávní čarodějové ji údajně skrývali na tajném místě a používali ji jako jakýsi fetiš, s jehož pomocí mohli na jednotlivé lidi či na celé společenství seslat kletbu – psí hlava vykonala vše, co jí její majitel přikázal. Na veřejnosti se ovšem inugami zjevuje zásadně jen jako obyčejný pes, aby nebudil zbytečnou pozornost.

Že je člověk posedlý psím božstvem, se dá rozpoznat podle bolesti na hrudi, bolesti rukou i nohou, ale také podle záchvatů žárlivosti. V některých případech prý člověk, kterého božstvo posedlo, začal dokonce nekontrolovaně štěkat jako pes. Jindy postižení lidé trpěli nesnesitelným hladem či dokonce náhle zemřeli – v takovém případě prý byly na jejich těle někdy objeveny otisky připomínající psí zuby či drápy.

Lidem posedlým psím božstvem mohl od jejich neštěstí odpomoci opět jen čaroděj. Proces očištění byl ale velmi zdlouhavý a také drahý. Mocní majitelé těchto přízraků totiž posilovali svůj vztah s nimi pomocí monstrózních rituálů a pobízeli je k nekalým činům. A inugami svým pánům věrně sloužili – podobně jako věrný pes. V rodinách čarodějů se přitom psí božstva předávali z generace na generaci jako dědictví.

V prefektuře Ehime na ostrově Šikoku měly prý rodiny čarodějů ovládajích inugami těchto psů právě tolik, kolik měla rodina členů. S každým novým členem rodiny přibylo i další psí božstvo. Psi přitom dokázali číst myšlenky svých pánů, takže plnili jejich neblahá přání dřív, než je stačili vyslovit. Podobně jako živí psi mohli ale i zneuctění inugami za určitých okolností svého pána zradit či přímo usmrtit – například když se k nim choval příliš panovačně. Do záhuby se pak propadla celá rodina.

Nejčastěji se inugami – podobně jako ostatní cukimono – připoutávají k emocionálně labilním lidem, které dokážou zcela ovládnout. Jsou ale zaznamenány i případy, kdy božstvo inugami neposedlo člověka, ale nějaké zvíře, nejčastěji krávu a koně. A posednout prý mohlo i neživé předměty, například nástroje. Ty se pak staly naprosto nepoužitelnými.

Stopy víry v inugami se objevují zejména na jihozápadě Japonska, kde se tolik nevyskytuje liška kicune. Vedle jihozápadního cípu Honšú se s pověstmi o nich lze setkat nejčastěji na ostrovech Kjúšú a Šikoku a najdeme je i na Okinawě. Na ostrově Tanegašima se ale označují jako irigami.

Zdroje: