Článek
Taira Kijomori (1118–1181), jeden ze „tří největších japonských bídáků“, miloval tanečnice širabjóši, které oděny do bílého mužského roucha, s vysokou čepicí a s mečem za pasem předváděly za doprovodu bubnů a vlastního zpěvu tradiční dvorský tanec doby Heian. Příběh o jedné z takových tanečnic, spanilé Gió, je i součástí Příběhu rodu Taira, slavného válečného eposu ze 13. století.
Epizodní příběh vypráví o krásné tanečnici jménem Gió, kterou si Kijomori oblíbil v době, kdy se stal kancléřem a měl v Kjótu nejvyšší moc. Gió byla obdivována pro svůj podmanivý hlas a ladné taneční pohyby a Kijomori ji zahrnul veškerou svou přízní. Nejen sama tanečnice, ale i její matka Todži a mladší sestra Ginjo od něj dostaly krásná hedvábná kimona a také dům se služebnictvem. Celé Kjóto závidělo Gió její štěstí, ona sama však ve skrytu duše dobře věděla, že lidská přízeň je vrtkavá, a zůstávala skromná.
Když už Gió oblažovala Kijomoriho svým zpěvem a tancem asi tři roky, objevila se u bran jeho paláce neznámá mladá dívka, bylo jí sotva šestnáct let. Představila se jako Hotoke (to v překladu znamená „buddha“), tvrdila, že je tanečnice, a chtěla kancléři předvést své umění. Ten však trval na tom, že má svou Gió, jíž se žádná nevyrovná, a Hotoke nechal nemilosrdně vyhnat.
Soucitné Gió se mladé dívky zželelo, obrátila se proto na Kijomoriho s prosbou: „Tak to přece bývá, že mladé dívky přicházejí předvést své umění. A Hotoke musela jistě překonat velké obavy, když přišla až sem, k branám vašeho paláce. Měl byste ji alespoň pozvat dál,“ přimlouvala se.
Kijomori se nakonec nechal obměkčit a pro Hotoke přece jen poslal.
„K tomuto našemu setkání dochází jen proto, že za tebe prosila moje oblíbená Gió,“ řekl tanečnici, když ji přivedli. „Ale když už tu jsi, chci, abys mi ukázala, co umíš.“
Hotoke se uklonila a předvedla tanec s pozdravnou písní (imajó). Kijomori byl jejím projevem natolik uchvácen, že musela tanec ještě dvakrát opakovat. Než skončila, zahořel k ní vášní a vyjádřil přání, aby zůstala v paláci. Hotoke však odpověděla:
„Nemohu zde zůstat, prosím, dovolte mi nyní odejít. Skutečně jsem si přála předvést vám svůj tanec, jsem tu však jen díky přímluvě paní Gió. Ta je vaší hlavní tanečnicí!“
Kijomori byl ovšem jako očarovaný. Při pohledu na mladou tanečnici jako by zapomněl, co pro něj Gió dosud znamenala, a hned přikázal, aby ji zapudili.
Gió tušila, že taková chvíle někdy přijde, jen ji nečekala tak brzy. Nedalo se ale nic dělat. Než v slzách opustila palác, napsala ještě na posuvné dveře svého pokoje báseň:
Luční kvítí života –
část ho sotva rozkvetlo,
jiné právě uvadá…
Co však z něho zůstane,
v chladném čase podzimu?
S pláčem se pak vrátila se své matce a sestře. Všechny tři musely opustit svůj domov v Kjótu, neboť Kijomoriho přízni se nyní těšila Hotoke a její rodina. Usadily se tedy v malém domku a žily skromně v ústraní.
Asi po roce navštívil Gió posel z Kjóta a přinesl dopis z hlavního města. Kijomori tanečnici žádal, aby přišla do jeho paláce potěšit Hotoke, která se mu zdála smutná.
Gió se rozplakala. Neměla nejmenší chuť se do Kjóta vracet, žádost samotného kancléře však nemohla odmítnout.
Když Gió v paláci předvedla svůj tanec, byla usazena na místo pro služebnictvo, zatímco čestné místo, na kterém dříve sedávala, patřilo nyní Hotoke. Nesmírně se proto styděla a zakrývala si tvář rukávem kimona, aby nebyly vidět její slzy. Hotoke si toho všimla a hned se obrátila ke Kijomorimu:
„Pane, nemůžete přece nechat Gió na tak nedůstojném místě! Vyzvěte ji, prosím, aby se posadila vedle mě!“
Kijomori však rázně odpověděl, že něco takového nikdy nedopustí. Pak se obrátil ke Gió a řekl jí:
„Teď můžeš jít. Někdy ale zase přijď potěšit Hotoke svým tancem. Nemusíš čekat, až tě k tomu vyzvu.“
Potupená Gió vyšla z paláce s přesvědčením, že jí nezbývá nic jiného než se utopit. Se svým trápením se svěřila sestře Ginjo a ta se rozhodla, že se utopí s ní. Matka Todži však namítla:
„Rozumím tvému hoři, ale toto není moudré rozhodnutí. Zemřou-li dcery, co si jejich matka počne sama na tomto světě? Musela bych se utopit s vámi. Zavinit smrt matky je však jeden z pěti smrtelných hříchů. Člověk na tomto světě musí snést i trpkost, má-li dojít spasení.“
Gió matce odpověděla: „Máte pravdu, nemám nyní právo vzít si život. Dovolte mi však, prosím, vzdálit se světskému životu, abych se už nikdy nemusela vrátit do paláce našeho pána.“ Brzy nato si oholila hlavu a stala se mniškou.
Když to viděla její sestra Ginjo, bez váhání ji následovala a poté se k nim připojila i matka Todži. Všechny tři se usadily v poustevně v západních horách a trávily čas v modlitbách za spásu v příštím životě.
Uplynul nějaký čas, když jednoho letního dne, bylo to už po setmění, někdo zabušil na bambusové dveře poustevny. Mnišky se nejprve vylekaly, že to je jistě nějaký démon, když se však zvenčí ozval ženský hlas, dodaly si odvahy a otevřely. Jaké bylo jejich překvapení, když spatřily, že před nimi stojí Hotoke, která se také stala mniškou.
„Omlouvám se, že jsem se k tomuto kroku odhodlala až nyní,“ řekla Hotoke se sklopenou hlavou, když ji žena pozvaly dál. „Podlehla jsem své touze předvést se před panem kancléřem, a způsobila tak zapuzení paní Gió. Je mi z toho hanba. Když jsem si přečetla báseň o lučním kvítí, kterou paní Gió zanechala na dveřích, uvědomila jsem si vrtkavost osudu a pochopila jsem, kde je moje místo. K čemu je člověku v tomto pomíjivém světě přízeň vrchnosti a chvilková sláva? Rozhodla jsem se proto nyní žít v souladu s Buddhovými příkazy, a pokud budete souhlasit, budu vzývat jeho jméno spolu s vámi.
Všechny čtyři pak ještě dlouhá léta dennodenně pálily vonné tyčinky a vroucně se modlily.
Volně podle Příběhu rodu Taira (Praha: Mladá fronta 1993).
