Článek
Výraz pawá supotto se v Japonsku poprvé objevil ve druhé polovině 70. let 20. století. Jde o anglicky znějící novotvar (power spot) označující místa, kde údajně lze ze země načerpat energii. Za autora tohoto slovního spojení bývá zpravidla považován Masuaki Kijota, který na začátku 90. let v reakci na hnutí new age (západní ezoterismus) vydal knihu Hakken! Pawásupotto! (Objev! Zdroje energie!).
Ve své knize Kijota popisuje pawá supotto jako místa, kde se uvolňuje energie proudící mezi zemí a vesmírem, a tvrdí, že japonská krajina je jich plná. Poukazuje přitom jak na kult šintó, podle něhož mohou být taková místa dočasným příbytkem božstev, tak na buddhismus, který na podobná místa umisťuje duše předků.
Duchovní praktiky často souvisejí se snahou najít hlubší pocit smyslu života a asi není nic zvláštního na tom, že šintoistické svatyně a buddhistické chrámy byly vždy vnímány jako „duchovní útočiště“. V souvislosti s vyšší mírou stresu s příchodem nového milénia se však potřeba nové energie ještě zvýšila.
Pawá supotto neboli místa s výraznou duchovní energií si v Japonsku postupně získala popularitu už v prvním desetiletí nového milénia. V té době ovšem rostl zájem také o staré čínské učení feng-šuej, které se zabývá harmonizací životního prostoru, a pojmy jako „spiritualismus“ či „duchovní sféra“ (supiričuaru sekai) se dostaly do centra pozornosti.
Skutečný zlom nastal na přelomu let 2009 a 2010. V prosinci 2009 se zmínka o pawá supotto objevila v zábavném televizním pořadu, kde zazněla informace, že si takové místo stačí vyfotografovat a člověku to přinese sílu a štěstí. To vedlo k rozšíření povědomí o tomto fenoménu, který pochopitelně zarezonoval i mezi cestovními kancelářemi.
V srpnu roku 2010 se informace o existenci pawá supotto objevila na webových stránkách Jomiuri šinbun online a asi o měsíc později odvysílal kanál NHK dokument mapující taková místa v prefektuře Kumamoto na jihozápadě Japonska. Odtud už byl jen krůček k tomu, aby se u míst, která někdo označil jako významný zdroj energie, začaly tvořit dlouhé fronty.
Typickým příkladem takového místa může být studánka Kijomasa v komplexu tokijské svatyně Meidži džingú, na jejíž vyfocení si tu zájemci vystojí i hodinovou frontu. K tomu, aby se nabili mimořádnou energií, která jim navíc přinese štěstí, prý pak stačí nastavit fotku studánky jako pozadí na chytrém telefonu. Efekt je okamžitý.
Podobná místa existují ovšem i v přírodě. Země vyzařuje energii skrze některé zvláštně rostlé stromy, kameny, vodopády či prameny – tedy skrze místa, o nichž staří Japonci věřili, že v nich přebývají ochranná božstva kami. Není bez zajímavosti, že v souvislosti s šířením povědomí o pawá supotto jsou dnes v areálech šintoistických svatyní jako zdroj energie označována i ta místa, na něž takto dříve pohlíženo nebylo – například skupinky stromů a podobně.
Japonský blízký vztah k přírodě se ve fenoménu pawá supotto zcela přirozeně propojil se zájmem o spiritualitu a o místa vyzařující energii. Dnes už existují i profesionální poradci, kteří nasměrují člověka k té správné skále, jeskyni, řece či vodopádu, jimž se připisuje léčivá síla i skrze fotku. A pawá supotto jsou už samozřejmě i neoodělitelnou součástí turismu. Nejde přitom o to, že by se daná místa nějak změnila, třeba taková hora Cukuba v prefektuře Ibaraki je odedávna posvátná a navštěvovaná. Změnil se ovšem marketingový rámec.
Ne všude jsou ovšem z existence pawá supotto nadšení. To platí zejména pro kněží některých vyhlášených svatyní. Například do svatyně Izumo si už prý lidé častěji jezdí fotit mobilem zdejší starý posvátný cedr než se pomodlit. Tím se prý zcela obrací smysl, proč lidé do svatyní přicházejí – místo poděkování, vyjádření vděku a modlitby přicházejí snadno získat energii či štěstí. A svatyně se tak místo prostoru k uctívání stává kulisou pro selfie.
Ona ale pravda bude jako obvykle někde uprostřed. Svět se ani na chvilku nezastaví, mladí lidé potřebují svůj přístup odpovídající aktuální situaci, v níž se nacházejí, a občas se navíc stane něco, co si vyžádá nový přístup už proto, aby se s tím člověk dokázal vyrovnat. V Japonsku to ovšem platí i pro živelní katastrofy. Po zemětřesení a následné vlně tsunami, která v roce 2011 zasáhla i jadernou elektrárnu Fukušima I, nastalo pro vznik „power-spotového“ cestování to správné klima a spolu s rychlým rozvojem sociálních sítí a chytrých telefonů se šíření nového fenoménu navíc výrazně urychlilo.
Zatím se nezdá, že by z japonských šintoistických svatyní, buddhistických chrámů či z posvátných hor zbyla jen kulisa pro fotku. K nalákání návštěvníků ale pawá supotto funguje dobře. A že nejde jen o japonskou specialitu, dokazují podobná místa jinde na světě. Kdoví, možná je jedním ze zdrojů energie i pětimetrový sloup z knih umístěný ve foyeru Městské knihovny na Mariánském náměstí v Praze, který se dostal do centra pozornosti díky sociálním sítím. Ani tady ovšem původní účel knihovny nejspíš není ohrožen.
Literatura a zdroje:
