Článek
V horách prefektury Fukuoka na ostrově Kjúšú se nachází vesnice, která nahání strach. Vstoupit do ní se odváží jen málokdo. Nikdo totiž neví, co se uvnitř děje, a v jejím okolí nejenže není signál, ale telefony se tu dokonce samovolně vypínají či se z nich linou děsivé zvuky. Hrůzostrašné příběhy lidí, kteří se do blízkosti vesnice dostali, už podnítily vznik počítačové hry, mangy, anime i filmu.
Záhadná vesnice se jmenuje Inunaki a vede k ní starý, mechem porostlý tunel, kterým však nelze projít. Není o ní zmínka v žádné současné mapě a traduje se, že v ní žije komunita, která se od zbytku Japonska odtrhla už před staletími. Kdokoli cizí se do ní pokusí vstoupit, toho prý čeká smrt. Místní obyvatelé, o nichž se říká, že dosud mluví klasickou japonštinou a neznají ani elektřinu, natož další moderní vymoženosti, jsou údajně extrémně agresivní a každého vetřelce bez váhání napadnou sekerami a srpy. U vstupu do vesnice je proto také umístěna cedule s nápisem „Zde končí platnost japonské ústavy“.
Ne náhodou tato představa připomíná skryté samurajské vesnice (kakure sato) z japonského středověku – Inunaki mura je jen moderní verzí tohoto konceptu. Za vznikem městské legendy, která je s ní spjatá, stojí na japonské poměry extrémně brutální zločin, který se stal ve zdejším opuštěném tunelu. Ten byl vybudován v roce 1949, po otevření nového silničního obchvatu v roce 1975 však zchátral a stal se útočištěm asociálů. Pět mladistvých delikventů z prefektury Fukuoka, patřících k motorkářskému gangu (bósózoku), tu v prosinci 1988 „zajalo“ dvacetiletého mladíka za to, že jim nechtěl půjčit auto – zavlekli ho do tunelu, kde ho nejprve mučili a poté zaživa upálili. Pachatelé byli dopadeni a potrestáni, ale opuštěný tunel, kde měl do té doby gang své útočiště, se záhy stal synonymen čistého zla. Úřady jej po této události pro jistotu zahradily masivními betonovými bloky.
Do širšího povědomí se vesnice Inunaki dostala v roce 1999. Tehdy o „vsi, v níž neplatí japonské zákony,“ získala informaci televizní stanice Nippon TV a odvysílala o ní reportáž. Následně se téma přesunulo na tehdy vznikající internetové diskusní fórum 2channel (ničanneru) a základ sdíleného hororu (creepypasta, viz též příběh nádraží Kisaragi) byl na světě. K novodobé legendě pak díky fantazii diskutujících záhy přibyly i další děsivé podrobnosti, například zvěsti o záhadné telefonní budce, která údajně stojí hned vedle tunelu. Říká se, že tu telefon zazvoní každý den ve 2 hodiny ráno – tedy v hodině buvola, kdy se podle tradice zjevují zlí duchové. Ten, kdo sluchátko zvedne, aby zjistil, kdo volá, prý do několika dnů zemře podivnou smrtí.
Strach nahání nejen vesnice sama, ale do jisté míry i její název, jehož etymologie však v pravém slova smyslu hororová není. Inunaki mura se dá přeložit jako „vesnice vyjícího (případně též štěkajícího či naříkajícího) psa“ a podle místní lidové tradice, která sahá až do období Heian (9. až 12. století), se její pojmenování váže k příběhu o lovci a jeho věrném psovi. Když si ti dva jednou vyšli do lesa na lov, pes prý začal náhle ze všech sil hlasitě štěkat a výt, aby svého pána varoval před velkým jedovatým hadem, kterého si všiml dříve než on. Lovce však náhlý pronikavý zvuk vyděsil natolik, že vyskočil a psa v tu chvíli zabil. Teprve když se vzpamatoval, zjistil, že mu věrný pes vlastně zachránil život. Z lítosti nad svým činem se posléze stal mnichem a místo v hlubokých lesích, kde k nešťastné události došlo, na počest svého psa pojmenoval Inunaki.
Vesnice Inunaki, původně označovaná jako Inunakidani („údolí vyjícího psa“), byla na tomto místě založena na konci 17. století. Podhorská osada prosperovala díky dřevařství a v 19. století tu vznikla i keramická dílna. Později však vesnice opět zanikla. V rámci reformy státní správy po pádu šógunátu Tokugawa v roce 1868 se totiž sloučila se sousední obcí a definitivní tečku za její historií pak udělala výstavba přehrady Inunaki, která tu probíhala v letech 1986–1994. Celá lokalita byla tehdy evakuována a to, co ze staré vesnice zbylo, skončilo na dně přehradní nádrže.
Zdroj: 犬鳴村のうわさ : 「異界としての犬鳴」にまつわる一考察
