Stále živý příběh Rašómon

Impozantní „brána Rašó“ neboli Rašómon (široká přes 30 m a vysoká 8 m) vznikla na konci 8. století a sloužila jako hlavní jižní brána do tehdejšího hlavního města Heian (dnešního Kjóta). Fungovala až do nástupu vojenské vlády ve 12. století, potom však začala chátrat a postupně se proměnila v místo, kde se ukrývali zloději a kam lidé odkládali mrtvoly i nechtěné děti. Tím se zároveň stala dějištěm různých příběhů.

Příběh o bráně Rašó se objevuje už ve sbírce vyprávění sebraných ve 12. století (Kondžaku monogatari) a v roce 1420 ho do podoby divadelní hry zpracovalo nejstarší japonské jevištní umění nó. Ve své povídce Rašómon z roku 1915 se legendou inspiroval i spisovatel Rjúnosuke Akutagawa, jeden z nejuznávanějších japonských literátů, ještě o něco známější je ale asi stejnojmenný film Akiry Kurosawy.

Je ovšem třeba rozlišovat mezi Kurosawovým filmovým příběhem a původní historickou legendou, která se k bráně váže. Film totiž vznikl na základě dvou Akutagawových povídek (Rašómon a V lese) a s původním příběhem ho pojí jen název zchátralé městské brány.

Hlavním hrdinou původního příběhu, který má dnes samozřejmě více verzí, je udatný válečník Watanabe Cuna, vazal slavného samuraje Jorimicua z rodu Minamoto, přezdívaného Raikó.

Jednoho dne spřádal Cuna se svými druhy diskusi o tom, zda ještě v zemi zůstali nějací démoni, když už se jejich pán Raikó tak dlouho zabývá jejich likvidací. Jeden z mužů pak ostatním svěřil, že se doslechl o jistém démonovi, který prý dosud sídlí u brány Rašómon.

Cunu to zaujalo a rozhodl se prozkoumat, co je na tom pravdy. Napsal proto báseň, aby ji mohl nechat u brány jako důkaz, že tam opravdu byl, a hned nato se vypravil na cestu.

Za denního světla neshledal Cuna na bráně nic podezřelého, připevnil tedy báseň na jeden ze sloupů a čekal, až přijde noc.

Dlouho se nic nedělo, teprve v hodině Buvola zaslechl nejprve opodál nějaký šramot a hned nato dostal pořádnou ránu do samurajské helmy. Sotva se při tom udržel na nohou.

Cuna se však nezalekl – neprodleně tasil meč a začal jím ve tmě sekat na všechny strany.

Po chvilce se konečně do něčeho trefil. Ozvalo se zasténání a ze tmy na chvilku vystoupila nezřetelná silueta démona, kterému chyběla paže.

„Usekls mi ruku, ty bídáku!“ vykřikl démon směrem k Cunovi. „Stejně mě ale nedostaneš! Do sedmi dnů si pro ni přijdu!“ pohrozil a zmizel.

Když se rozednilo, Cuna si vzal démonovu useknutou paži jako trofej a vrátil se domů. Tam ji pečlivě zamkl do železné truhly a všem sloužícím přikázal, aby v následujících dnech nikoho cizího do domu nevpustili a všechny příchozí rychle vypoklonkovali.

Šest dní byl klid a nic se nedělo, až sedmého dne se u dveří objevila drobná stařenka – a že prý jde za Cunou. Sloužící ji ovšem odmítli vpustit dovnitř.

„Já jsem přece Cunova stará teta Mašiba!“ nenechala se stařenka odbýt. „Musím s ním mluvit!“ naléhala.

Bezradní sloužící se šli poradit s Cunou a ten nakonec souhlasil, aby ji vpustili. Poseděl s ní u čaje a také jí vyprávěl o tom, jak u brány Rašómon přemohl démona.

Stařenka vypadala ohromeně. „Že jsi mu usekl paži?“ divila se . „A mohl bys mi ji ukázal?“ ptala se se zájmem.

Cuna chvíli váhal, ale nakonec souhlasil. Bylo mu hloupé staré tetě odporovat, bylo by to nezdvořilé.

Jakmile však přinesl železnou truhlu a paži z ní vyňal, místo staré tety Mašiby tu najednou stál sám démon. Zlověstně se usmál, a než se Cuna vzpamatoval, byl i s paží ten tam.

Cuna stál jako opařený, ani se ho nepokusil pronásledovat. Říká se, že od té doby se už u brány Rašó žádný démon neukázal.

Zatímco původní příběh vypráví o střetu člověka s temnými silami, v Kurosawově filmu rozprávějí bandita, manželka, dřevorubec a duch zemřelého o znásilnění ženy a vraždě jejího manžela-samuraje. Každý ovšem ze svého pohledu! Ukazuje se tak, jak je lidské vnímání subjektivní a jak si každý podvědomě upravuje příběh tak, aby z něj vyšel dobře. Pro tento fenomén se koncem 80. let 20. století na Západě vžilo označení „rašómon efekt“.

V japonských odborných textech se začal termín „rašómon efekt“ (japonsky rašómon efekuto nebo rašómon kóka) objevovat od 90. let. Zatímco však ve 20. století patřil tento pojem spíše do oblasti psychologie, dnes jej v Japonsku znovuobjevují sociologové zkoumající chování na sociálních sítích, kteří používají dokonce i termín „rašómonizace“ (rašómonka).

Člověk uzavřený ve své bublině vidí totiž na sociálních sítích i jinde na internetu vždy jen část reality, zatímco celek si jeho mozek „domýšlí“ na základě předsudků (např. na základě politického názoru). Výsledkem je, že různé skupiny skrze své vlastní filtry interpretují stejnou událost různým způsobem a nedokáží se spolu shodnout.

Zatímco však v Kurosawově filmu z roku 1950 lžou postavy záměrně, aby vypadaly lépe, dnešní „rašómonizace“ vede k tomu, že si lidé nejsou svého zkreslení skutečnosti vědomi a svým upraveným verzím, sdíleným přes displej telefonu, upřímně věří.

Místo, kde kdysi stála brána Rašómon, existuje v Kjótu dodnes a je vyznačeno i v mapách. Leží ve čtvrti Minami a nejbližší zastávka autobusu nese jméno Radžómon (tak se brána v minulosti také označovala). Na místě původní stavby se v současnosti nachází dětské hřiště, ale se správnou aplikací v telefonu si lze model brány na místě zobrazit v rozšířené realitě.

Literatura a zdroje: