Psí šógun Cunajoši aneb vládnutí může mít různé podoby – a také dopady

V letech 1680–1709 vládl v Japonsku Tokugawa Cunajoši (1646–1709), který se do historie zapsal jako „psí šógun“ (inu kubó). Doba jeho panování se téměř kryje s érou zvanou Genroku (1688–1704), kdy působili tři géniové japonské měšťanské kultury: básník formy haiku Macuo Bašó, prozaik Ihara Saikaku a dramatik divadla džóruri a kabuki Čikamacu Monzaemon.

Cunajoši se stal šógunem ve svých 34 letech, což byl tehdy relativně pokročilý věk. V mládí navíc neprošel typickou samurajskou výchovou, místo toho se mu dostalo učeneckého vzdělání, což zásadně ovlivnilo jeho styl vládnutí – stal se horlivým stoupencem čínského neokonfuciánského filozofa Ču Siho a propagoval důraz na morálku a synovskou oddanost. Dokonce o tom sám pořádal učené přednášky.

Tokugawa Cunajoši měl dvě děti, syna a dceru. Syn a dědic však zemřel v pouhých čtyřech letech v roce 1683 a šógunovi se pak už přes veškerou snahu dalšího potomka zplodit nepodařilo. Pod vlivem své hluboce věřící matky a také vzhledem ke svému vzdělání nabyl Cunajoši přesvědčení, že jeho neschopnost přivést na svět mužského dědice je karmickým trestem za hříchy z minulých životů. Cestu k nápravě přitom viděl především v ochraně živých tvorů a vydával proto edikty nařizující soucit se vším živým. Sám se narodil v roce psa, ten se proto stal jeho hlavním chráněncem, i když zákony samozřejmě hájily i další živočichy – vedle koní, opic, ptáků a ryb dokonce i hmyz.

Provinění vůči psům se v době Cunajošiho vlády nekompromisně trestalo – za újmu způsobenou těmto tvorům byli lidé popravováni a samurajům bylo dokonce nařizováno spáchat obřadnou sebevraždu seppuku. Všichni psi museli být registrováni a bylo nutné je také uctivě oslovovat. Místo běžného výrazu „pes“ (inu) se užívalo zdvořilé označení „vážený pan pes“ (oinusama).

Vzhledem k tomu, že lidé mohli být potrestáni, i když jejich pes pošel stářím, měli strach a stará či nemocná zvířata houfně opouštěli. Tím ovšem došlo k přemnožení toulavých psů a šógunát byl nucen nechat na předměstích sídelního města Eda budovat psí útulky – největší útulek v dnešní tokijské čtvrti Nakano měl přitom rozlohu odpovídající asi stovce fotbalových hřišť. Odhaduje se, že ke konci Cunajošiho téměř třicetiletého vládnutí žilo v útulcích přes 50 tisíc psů.

Psi v útulcích museli být krmeni rýží a sušenými rybami, což byla lahůdka, kterou mnozí lidé za svůj život ani neochutnali, a kromě toho jim byla poskytována také zdravotní péče. Taková starost o psy znamenala ovšem obrovskou zátěž pro už tak neuspokojivé šógunátní finance, formou speciální daně proto museli přispívat také bohatí obchodníci i další obyvatelé Eda. Jako reakce na Cunajošiho „psí politiku“ vznikla v měšťanské společnosti řada satirických básní a divadelních her, které se šógunátním opatřením na ochranu psů skrytě vysmívaly.

V závěru Cunajošiho vlády zasáhla Japonsko série přírodních katastrof. V roce 1703 postihlo oblast Kantó velké zemětřesení, doprovázené masivní vlnou tsunami. Tato živelní katastrofa spolu s následnými požáry zničila Edo i jeho okolí a vyžádala si desítky tisíc obětí. V roce 1707 pak došlo k zatím poslední erupci sopky Fudži, která způsobila hladomor – sopečný popel pokryl celé Edo a zničil úrodu v přilehlých provinciích. Ničivé události tehdejší společnost vnímala jako varování nebes před šógunovou tyranií, a když Cunajoši v roce 1709 zemřel, jeho nástupce Tokugawa Ienobu veškeré edikty ochraňující psy okamžitě zrušil.

Dnes se na místě tehdejšího hlavního psího útulku v Nakanu nacházejí sochy psů rasy šiba inu, které éru „psího šóguna“ připomínají.

Literatura: