Cukumogami aneb oživlé staré předměty, které straší

Japonský výraz cukumogami se dá přeložit jako „duch věcí“ a používá se pro předměty, které se po vstupu do stého roku své existence proměnily v přízraky či přesněji řečeno v samotná božstva. Cukumo se zapisuje znaky pro číslovku 99 a gami je znělá podoba výrazu kami, který označuje božstvo původního japonského kultu šintó. Cukumogami představuje koncept, v němž staré věci jsou nadále vnímány už nikoli jen jako neživé předměty, nýbrž jako objekty, které mají svou historii a tím i ducha. Přízraky tohoto druhu propojují svět materiální se světem nadpřirozeným.

Když je předmět používán právě celých devadesát devět let a celou dobu dobře slouží, získává vlastní osobnost a stává se z něj cukumogami. Proměnit se takto mohou hudební nástroje, hrnce na rýži, klobouky proti dešti, boty nebo třeba rohožky. Lidové příběhy vyprávějí o průvodech různorodých předmětů, které tančily ulicemi a byly přitom zároveň hravé a přitažlivé, komické, odpudivé i děsivé. Některé průvody byly dokonce zachyceny na dobových obrazových svitcích (cukumogami emaki). Není snad třeba zdůrazňovat, že tančící předměty se objevovaly vždy až po setmění, na cestu jim při tom svítily lucerny poskakující na jedné noze.

Jedním z oblíbených cukumogami jsou oživlé „strašidelné sandály“. V japonštině se označují jako bakezóri a tradičně jde o sandály zóri vyrobené z rýžové slámy, které se nosí spolu s ponožkami s odděleným palcem (tabi) ke kimonu. Dnes se prý ale mohou takto proměnit i jiné boty. Oživnout přitom mohou nejen po stoletém používání, ale i tehdy, jsou-li ponechány delší dobu bez povšimnutí. To pak začnou v noci podupávat, nebo se dokonce přesouvají po podlaze z místa na místo, jako by hledaly svého majitele. Jejich nečekané pohyby i zvuky, které vydávají, mohou být děsivé, žádnou újmu však nezpůsobují. Nejlepší recept, jak jejich „strašení“ přerušit, je začít je znovu používat, nebo se s nimi rozloučit, poděkovat jim a vyhodit je.

V přízrak jókai se může proměnit i papírová lucerna. Takzvaný „strašidelný lampion“ čóčin obake je obvykle zobrazován s očima a rozevřenými ústy. Může mít případně i nohy a kolemjdoucí děsí tím, že na ně vyplazuje dlouhý jazyk. Je neškodný, ale když se v noci nečekaně rozsvítí nebo se náhle začne přemisťovat, může člověku nahnat strach. Slouží jako připomínka toho, že i k obyčejným předmětům je třeba přistupovat s úctou a udržovat je v čistotě a funkční.

Také tradiční papírový deštník patří k často zmiňovaným přízrakům cukumogami. Říká se mu kasabake nebo kasa obake a je zobrazován s jedním okem, rukama a dlouhým jazykem. Místo rukojeti má nohu obutou do dřeváku geta, na které poskakuje. V této podobě je znám zejména z ilustrované stolní hry sugoroku, která se rozšířila v době Tokugawa (1600–1868) a ze které čerpal inspiraci ke své manze i Šigeru Mizuki.

Kasabake děsí lidi tím, že se náhle sám od sebe rozevře a vznese se do vzduchu. Může také poskakovat po domě a strašit zvuky, které přitom vydává. Někdy dokonce deštník naskočí na člověka zezadu a začne mu svým slizkým jazykem olizovat krk a posléze i obličej. Říká se o něm, že je škodolibý a někdy schovává předměty, které pak lidé musí hledat, zejména jiné deštníky či tradiční klobouky, které chrání před sluncem a před deštěm. Aby se člověk přízraku kasabake zbavil, musí s ním začít opět zacházet s respektem, například ho opravit, pokud vykazuje nějaký defekt. A pokud už opravit nejde, je potřeba mu poděkovat za jeho služby a rituálně ho spálit.

V období Tokugawa se rozšířily také deštníky označované jako džanomegasa, tedy „deštníky s hadíma očima“, není ale zřejmé, zda mají s přízraky kasabake nějakou souvislost. Je možné, že své pojmenování získaly jen díky barevnému kroužku na svém vrcholu – ten totiž po rozevření deštníku vypadal jako oko hada.

Literatura: