Článek
Když se Japonsko ve druhé polovině 19. století začalo po pádu posledního šógunátu modernizovat podle západního vzoru, mnohé změny se dotkly i tamních stravovacích zvyklostí. V roce 1872 byl zrušen nábožensky motivovaný zákaz konzumace masa čtyřnohých zvířat a hitem se stal například smažený vepřový řízek (tonkacu) inspirovaný evropskými recepty.
V Jokohamě, kde byla usazena řada cizinců (především diplomatů a obchodníků), vznikla už v roce 1888 první pekárna, v níž pekli v hranatých formách bílý chléb podle tradiční britské receptury. Ten tu sloužil jako základní potravina a postupně se pro něj vžilo označení šokupan, doslova „chléb k jídlu“. Na přelomu 19. a 20. století se pak objevují i obchody s ovocem (tím prvním byla Senbikija), které bylo tehdy luxusním zbožím, a jen o málo později vznikají i první cukrárny.
Dortíky kombinující piškot, ovoce (například jahody) a šlehačku, které se v těchto podnicích podávaly, si ovšem v této době mohli dovolit jen ti nejbohatší. Aby na ně dosáhla i střední střída, přišly některé cukrárny ve 20. letech 20. století s levnější variantou, v níž se používalo výrazně menší množství ovoce (krájelo se na tenké plátky a doplňovalo se šlehačkou) a drahý piškotový korpus byl nahrazen tenkými plátky již zmíněného bílého chleba.
Skutečný „ovocný sendvič“ (furúcu sando), jak jej známe dnes, se objevuje ještě později. Sendviče všeho druhu se totiž rozšiřují až po druhé světové válce. Tehdy Japonsko trpělo extrémním nedostatkem rýže a Spojené státy tam proto začaly ve velkém dovážet pšenici. Právě v této době vzniká po změně receptury i nová podoba chleba zvaného šokupan, který se na sendviče používá dodnes – je nasládlý, nadýchaný a extrémně měkký (podává se bez kůrky).
Obrovský boom zaznamenaly sendviče v 60. letech 20. století. Do té doby se plátky chleba s různými přísadami krájely na malé čtverečky či obdélníky a podávaly se jako občerstvení zejména v kavárnách, v době letní olympiády v Tokiu v roce 1964 se ale začaly prodávat rozkrojené diagonálně na dva trojúhelníky a zabalené do průhledné fólie, skrze niž byla náplň dobře viditelná.
Olympiáda 1964 nepředstavovala pro Japonsko jen sportovní událost. Byla to jedinečná možnost ukázat se v novém světle a předvést světu veškerý technologický pokrok, kterého se od konce války podařilo dosáhnout. Současně šlo o prezentaci nového životního stylu, do něhož sendviče – ať už sladké nebo slané – skvěle zapadly.
S masovým nástupem řetězců „večerek“ (konbiní), jako je 7-Eleven, Lawson nebo FamilyMart, které se rozšířily v 70. letech 20. století, se pak sendviče stávají nepostradatelnou součástí nabídky rychlého občerstvení. Z původních drahých a křehkých ovocných dortů, které se nedaly snadno transportovat, se tak rázem staly žádané „zákusky na cestu“. Ty navíc umožnily efektivně zpracovat zralé ovocné plody, které by se už samostatně nepodařilo prodat.
Zatím poslední vlnu zájmu zažily ovocné sendviče kolem roku 2015 v souvislosti s rozšířením sociálních sítí zaměřených na fotky. Zaplavily je tehdy obrázky mozaik vzniklých na řezu a objevil se dokonce i nový termín moedan – ten se používá pro fascinující vzor, který se po rozkrojení objeví.
Zdroje:
https://ginza-sembikiya.jp/f/history
