Článek
Ivan Soeldner bezesporu patří mezi neprávem zapomenuté osobnosti 60. let. Ač na tomto světě pobyl pouhých 30 let, zanechal po sobě úctyhodné dílo v podobě fotografií, článků, dokumentárních filmů, tzv. okupačních filmových týdeníků či televizního seriálu o české populární hudbě. A také tu zanechal tehdy ani ne pětiletého syna Davida, který o něm nyní natočil dokumentární film Pod zkratkou SOE.
Už podtitul filmu, který zní Neprávem zapomenutý příběh Ivana Soeldnera v kontextu událostí roku 1968, naznačuje, že nejde jen o zmapování krátkého, leč plodného života nadaného novináře a umělce, nýbrž i o podrobné nastínění doby, v níž tvořil. Ta přitom nepředstavuje jen nějakou kulisu sloužící jako rámec příběhu, ale je jeho přímou a důležitou součástí. Objevuje se jak v umělcových dobových dokumentech, tak i ve vzpomínkách jeho manželky, bratrance Jiřího Suchého, spolupracovníků a přátel.
Dokument má 90 minut, ani jedinou minutu se ovšem divák nenudí. Místo toho je vtahován do pavoučí sítě, která se postupně zahušťuje, a každé křížení vláken s sebou nese jednu část příběhu: nedobrovolný odchod z FAMU, fotokroužek na vojně, rozhovor s Janem Werichem pro „Stráž míru“ („No to teda máte co hlídat!“ řekl mu prý tehdy Werich), „dobré vlny“, které v přítomnosti Ivana Soeldnera cítila Iva Janžurová, natáčení dokumentu o pařížském striptýzu či upřímný smutek čišící z výpovědi spisovatele Jana Jelínka, který dodnes na Soeldnera vzpomíná jako na člověka, který „měl něco navíc, on to cítil“.
Film byl zatím promítán jen v rámci dvou soukromých projekcí (první se uskutečnila v únoru, druhá ve středu 21. 10.), určitě by si však zasloužil širší uvedení. Zdařilé zachycení kulturního života v Československu 60. let, díky němuž lze příběh Ivana Soeldnera vnímat v širších souvislostech, totiž otevírá cestu k pochopení této nelehké doby i mladším generacím.
„Chtěl jsem se nějak přiblížit svému tatínkovi, kterého jsem vlastně moc nepoznal,“ říká scénárista, kameraman a režisér filmu David Soeldner. „Je v tom ale i druhá linka, protože dnešní společnost v něčem rok 1968 připomíná“. Svým snímkem přitom mimoděk vysílá nevyslovené poselství, že chceme-li skutečně zachovat demokracii, nestačí jen věřit, že „to dobře dopadne“, ale musíme pro to i něco udělat, byť za cenu svého pohodlí.
