Článek
Některé japonské speciality ve mně vzbuzují upřímný údiv. Vzhledem k tomu, jakou pozornost Japonci věnují tomu, co jedí, si občas kladu otázku, zda nejde jen o promyšlený marketingový tah k nalákání turistů (samozřejmě hlavně těch japonských). Za překvapivými zajímavostmi japonské kuchyně však zpravidla stojí nějaký dávný příběh.
Jinak tomu není ani v případě nudlí soba rozšířených v oblasti Aizu v prefektuře Fukušima. Původ poněkud zvláštního pokrmu sahá až do 17. století, kdy v Japonsku vládli šógunové z rodu Tokugawa a městečko Óučidžuku v panství Aizu představovalo důležitou zastávku na cestě Aizu niši kaidó, která vedla do hlavního města šógunátu Eda (dnešního Tokia).
Panství Aizu spravoval tehdy lenní pán Hošina Masajuki. Ten byl coby mladší syn druhého šóguna z rodu Tokugawa v mládí poslán na panství Takató v provincii Šinano (na území dnešní prefektury Nagano), kde se podobně jako v jiných horských oblastech, kde to s pěstováním rýže nebylo jednoduché, hojně pěstovala pohanka.
Masajuki si záhy zamiloval zejména pohankové nudle soba se strouhanou ředkví (daikon) a cibulkou, a když se pak vrátil zpět na panství Aizu, rozšířil svůj oblíbený pokrm i zde. Importovaná lahůdka dostala označení Takató soba (pohankové nudle z Takató) a stala se místní specialitou, kterou tu od té doby servírují. Dnes už se jí ale častěji říká negisoba – nudle soba s pórkem.
Někdejší městečko Óučidžuku je nyní součástí města Šimogó, svou historickou podobu si však zachovalo dodnes. A není to jen nějaký skanzen, je to živá vesnice, v níž dosud žijí a pracují lidé. V současnosti má oficiální status památkové rezervace a stalo se oblíbeným výletním místem.
Městečko Óučidžuku
V jednom z tradičních domů tu sídlí i restaurace Misawaja, která nudle soba s celým syrovým pórkem (a s velkou pompou) podává. Vlastně bych asi měla napsat spíš soba s japonským pórkem nebo soba se zelenou cibulkou. O skutečný pórek, jaký známe z evropské kuchyně, se totiž nejedná, i když ho tento japonský druh pikantní cibule svým tvarem hodně připomíná.
Nudle soba tu servírují v chlazeném vývaru (daši) se šťávou z pálivé ředkve (nikoliv se sójovou omáčkou, jak je rozšířeným zvykem), zasypané hoblinkami za studena uzeného tuňáka (kacuobuši) a dochucené praženou pastou ze sójových bobů (miso). Proč se k nim ale přikusuje cibule z celého stonku? Restaurace Misawaja tím originálním způsobem navazuje na pověru rozšířenou v době Tokugawa. Na panství Aizu se prý totiž tehdy tradovalo, že při významných událostech, jako byly například svatby, se cibulka nesmí krájet.
„Krájet“ se japonsky řekne kiru. Tento výraz ale může zároveň znamenat „přetnout“, „rozseknout“, „přerušit“ a podobně. Krájení cibulky může proto evokovat „přetnutí vazby“ či „přerušení štěstí“. Z téhož důvodu se ostatně dlouhé a pevné nudle soba, které jsou samy o sobě symbolem dlouhého života, vkládají (či přesněji nasávají) do úst celé – jejich konzumaci tak zhusta provází srkání.
Negisoba se správně jedí tak, že si člověk nudle namotá na cibulku a té s každým soustem kousek ukousne. Ne všem se to ale daří, proto v restauraci Misawaja hostům přece jen nabízejí i hůlky. Možná i proto, aby se dříve najedli – zejména o víkendech či v době svátků se tu totiž v době oběda tvoří dlouhé fronty.
Restaurace je zařízena v tradičním stylu. Sedí se u nízkých stolků na rohožích tatami, proto je třeba se hned u vstupu zout – boty se ukládají do očíslovaných schránek botníku u vchodu a na toaletu se používají speciální pantofle. Miska nudlí vyjde přibližně na 200 Kč a je to rozhodně nevšední zážitek.
Botník v restauraci Misawaja
