Tengu: Horský duch, ptačí skřet, démon s dlouhým nosem, nebo snad božstvo?

O bytostech zvaných tengu se říká ledacos. Mají prý křídla, berou na sebe podobu draka, jsou náladoví, znají magická kouzla, ovládají různé formy boje, způsobují nemoci, unášejí lidi, ale také třeba ochraňují přírodu. Není divu, že v japonském folklóru zaujímají zvláštní postavení – lze na ně pohlížet jako na božstva, démony či jako na vtělení dávných hrdinů a mudrců. Mohou být uctíváni coby bojovníci, opovrhováni coby padouchové či respektováni coby proroci.

Čínské znaky, jimiž se označení tengu píše, v překladu znamenají „nebeský pes“. Traduje se, že v dávných dobách prosvištěl oblohou meteorit, který vydával zvuk podobný hlasitému štěkání psa, a hned nato se rozpoutala válka. Vlivem spojení s meteoritem byli tenguové po dlouhá staletí považováni za škodlivé bytosti, které přinášejí neštěstí a krveprolití. V Číně se ale prý stejnými znaky, jakými se píše tengu, dříve označovaly padající hvězdy.

Původně byli tenguové jen beztvarými horskými duchy, kteří se lidem zjevovali v podobě ptáků. Někdy přitom byli laskaví a vstřícní, jindy ale neměli slitování – pokud se jim nějaký člověk znelíbil, většinou ho hned zabili. Říkalo se o nich, že číhají v horách a někdy si z pocestných tropí žerty. Zasypou je třeba deštěm oblázků padajících z nebe nebo vydávají zvuky padajících stromů, i když široko daleko žádný strom neroste.

Výraz tengu se objevuje už v nejstarších japonských kronikách z 8. století. Tengu coby konkrétní bytost je pak zmíněn i v Příběhu prince Gendžiho ze začátku 11. století. Mluví se tu o něm v souvislosti s mladou ženou, která byla objevena v horách a kterou údajně tengu unesl. V 11. až 13. století se pověsti o těchto bytostech rozšiřují a tenguové v nich nabývají různých podob – od černého draka až po démona s červenou tváří a dlouhým nosem.

Přibližně od 17. století začaly být původní děsivé představy o bytostech tengu nahrazovány zábavnými historkami, takže se tenguové občas stávali dokonce terčem posměchu. V 19. století už ale byla oceněňována jejich bojovnost a válečnická povaha a příběhy „ptačích démonů“ se staly důležitou součástí tehdejší kultury. Tenguové se tak začali objevovat třeba i na tiscích z dřevořezů (ukijoe).

Tengu má kořeny jak v domácím kultu šintó, tak i v buddhismu. V kultu šintó je přitom někdy ztotožňován s hlavním pozemským božstvem Sarutahiko ókami. To představuje symbol síly, pevného vedení a očistných rituálů (misogi) a stalo se patronem bojových umění, jako je třeba aikidó. V kronice Nihon šoki (Japonské záznamy, 760) má božstvo Sarutahiko ókami podobu vysokého muže s plnovousem, červenou tváří a dlouhým nosem.

Podle buddhistické tradice se tengu zrodí tehdy, když zemře ješitný či příliš pyšný člověk. Ten totiž nepatří do pekla, neboť na to nespáchal dost zla. Nezaslouží si ale ani klidné odpočinutí, a tak se jeho neblahé vlastnosti posílí a on získá novou, démonickou podobu. Dříve byl tengu spojován i s ezoterickým buddhismem a směrem šugendó, který v sobě kombinuje prvky různých náboženských směrů. Tradovalo se například, že praktikující „horští mniši“ směru šugendó (říká se jim jamabuši) mají schopnost neblahou sílu bytostí tengu vymítat.

Jeden z příběhů vypráví o tenguovi, který se zjevil na stromě v podobě zářícího buddhy. Ke zjevení byl přivolán příslušný úředník, aby situaci vyřešil. Tomu se to ale celé nějak nezdálo, a tak se na zářícího buddhu podezíravě zadíval a tím kouzlo tengua zlomil. Tengu spadl ze stromu, proměnil se do své přirozené ptačí podoby a uletěl.

V dalších příbězích ale o náboženství vůbec nejde. Třeba v prefektuře Mijazaki se vypráví příběh o kuchaři. Ten jednou vařil ve velkém hrnci rýži k obědu, když vtom ze stropu přilétla obří ruka a hrábla do hrnce. Uvařená rýže byla ovšem příliš horká a ruku to pálilo, tak se začala zmítat a rozhazovat rýži po celé kuchyni. Byl to prý hladový tengu, který se přecenil a zvětšil si ruku v domnění, že si tak snadno opatří něco k snědku.

Dnes se obvykle rozlišují dva druhy bytostí tengu – tvorové s ptačí hlavou, kterým se říká kotengu („malý nebeský pes“), a démoni s červenou tváří a dlouhým nosem, označovaní jako daitengu („velký nebeský pes“).

Bytostem kotengu se někdy říká také karasu tengu, v překladu „havraní tengu“. Díky svému zobanu se totiž podobají velkým ptákům, jinak ale mohou někdy mít i lidské rysy. Jsou hádaví a jde z nich strach, i když nemají takovou moc jako jejich protějšky daitengu. Jedna z teorií říká, že jde o japonskou podobu hinduistického „krále ptáků“ Garudy. Bytosti kotengu se často oblékají do šatu „horských mnichů“ a nosí při sobě zbraně i další předměty, které kradou z příbytků lidí či přímo z buddhistických chrámů. Někdy s těmito předměty i obchodují.

Bytosti kotengu na sebe rádi berou podobu dravých ptáků, aby mohli lépe útočit. Mezi jejich oblíbené činnosti patří zejména vraždění lidí a pojídání jejich masa, svádění duchovních či unášení dětí. Unesené děti prý kotenguové přivazují na špičky stromů, aby byl široko daleko slyšet jejich křik, a přitom jim nikdo nemohl pomoci. Někdy se ale jejich kousky obrátí proti nim. Nejsou totiž moc chytří, a tak se snadno nechají napálit – vymění třeba své mocné magické předměty či důležité informace za bezcenné tretky.

Druhý typ představuje daitengu neboli „velký nebeský pes“, kterému se někdy také říká hanadaka tengu, tedy „tengu s dlouhým nosem“ (doslova „tengu s vysokým nosem“). Tento typ, který se také někdy označuje jako ótengu (jde jen o jiné čtení znaků pro zápis daitengu), je mnohem známější než menší kotengu. Jde o bytost s červenou tváří, dlouhým nosem a bílým plnovousem, která má navíc na zádech křídla.

I když se daitenguové v češtině někdy označují jako „ptačí skřeti“, zakrslí rozhodně nejsou. Jsou o hodně vyšší než bytosti kotengu a mají také o dost větší moc. Častěji se také zjevují v lidské podobě, zpravidla jako asketičtí mniši s červeným obličejem a někdy až neuvěřitelně dlouhým nosem. Platí přitom, že čím delší nos daitengu má, tím je mocnější.

Pokud se zrovna daitenguové nenacházejí v přítomnosti lidí, žijí poměrně samotářsky v odlehlých vysokých horách, kde se věnují meditaci a sebezdokonalování. Proto jsou také výrazně moudřejší než kotenguové, i když dokážou být zároveň divocí a nepředvídatelní. Bytosti daitengu jsou pokládány za velmi nebezpečné – jejich hněvu jsou někdy připisovány i některé živelní pohromy. Zároveň mohou ale daitenguové být rozvážní a laskaví, existují například příběhy o tom, jak poskytli pomoc hodným lidem, kteří se ocitli v nouzi.

Právě daitenguové byli díky svému způsobu života dříve často spojováni s asketickým směrem šugendó. „Horští mniši“ se s nimi údajně sblížili, klaněli se jejich moudrosti a uctívali je jako božstva. Později se do divokých hor za bytostmi daitengu začali vydávat i další odvážlivci, zejména velcí válečníci, kteří doufali, že od nich získají alespoň část jejich věhlasné moudrosti, a hlavně jejich magické dovednosti. Traduje se, že jeden z nejvýznamnějších japonských vojevůdců, Jošicune z rodu Minamoto, se ve 12. století naučil šermovat od krále tenguů Sódžóbóa.

Literatura: