Článek
Bylo brzké chladné ráno a já šel do práce. Pan Karel a jeho věrný psí společník, kokršpaněl Lord, kráčeli ztichlým parčíkem rozprostírajícím se podél obvykle rušné městské ulice, spokojeni se svojí ranní vycházkou na relativně čerstvém vzduchu. Penzista psovi občas hodil balonek, a ten mu jej vždy nadšeně přinesl zpět – panovala dokonalá symbióza. Až do osudného momentu…
„NO DO HÝŽDÍ!!!“ ozvalo se hlasitěji, než by si Karel přál. Zůstal stát na místě jako přibitý; po jednom z odhozů balonku a následném došlápnutí na zem se ozval povědomý a nepříjemný zvuk. Pan Karel pomalu a s výrazem hrůzy opět zvedl nohu ze země. A nebyl to pěkný pohled.
„To už je vážně naschvál,“ dodá o něco tišeji a podvědomě hledá očima viníka. „To se tady člověk může snažit, sbírat, vyhazovat. A stejně zas dopadnu jak… jak nějakej nevinnej civil v minovým poli!“ V jeho hlase je slyšet zlost a znechucení zároveň. Ale nelze se mu divit.
Pan Karel s odporem sehnul, opřel se botou o okraj obrubníku a začal škrábat, co šlo. Vedle něj Lord trpělivě čekal. Věrný svědek každodenního boje s lidskou lhostejností.
„Pejskaři jsou pohroma!“ tvrdí proto pan Karel, zatímco sám v jedné ruce třímá igelitový sáček a ve druhé pak vodítko se svým věrným přítelem Lordem. Jaká to ironie osudu.
Karel, který údajně začal venčit psy ještě za prezidenta Husáka, sám sebe považuje za „pejskaře staré gardy“. Jeho etický kodex by mohl být rytý na pamětní desce na zdi městského úřadu. „Sáček mám vždy, i když třeba s Lordem jdeme jen pro rohlíky. Protože člověk nikdy neví, kdy se mu Lord rozhodne připomenout, že kromě kožichu má také trávicí trakt,“ dozvídám se při krátkém rozhovoru.
Ovšem ne všichni to tak mají. „Ti mladí… Mají psy hlavně na Instagram, ale ten jejich hashtag, ten už po nich neuklidí,“ hřímá Karel naplněn hořkou jistotou, že dříve či později stejně cestou domů šlápne do něčeho, co tam někdo méně zodpovědný zanechal.
Karel bývá z parků a chodníků často rozladěný. Ne kvůli Lordovi, ten je pro něj jako rodina. Ale kvůli těm, kteří si psa pořídili s tím, že si myslí, že to je jen chodící plyšák. „Pes není doplněk. Pes je závazek. A jeho trus taky,“ prohlašuje dále Karel. Dokonce mi ještě stihne i vylíčit svoji představu, jak by měli být tito nezodpovědní majitelé trestání – inspiraci vidí v bodovém systému pro řidiče. Při prvním prohřešku by navrhoval nižší pokutu jako varování, při druhém citelný finanční postih, a také by zavedl pravidlo 3 x a dost, kdy při třetím prohřešku stejného majitele by došlo k zadržení vodítka na psa a ten by nesměl pokračovat ve vycházce. Na jednu stranu úsměvné, na druhou i trochu smutné, protože v tom cítím jisté zoufalství.
Pan Karel stále ještě hubuje, když se rozcházíme každý svým směrem. Není divu, jsou věci, které si domů na botách opravdu přinést nechcete. Když si vzpomenu na svoji nedávnou návštěvu Prahy, musím konstatovat, že konkrétně okolí Andělu je doslova zamořeno psími výkaly a člověk mezi nimi musí kličkovat, nechce-li přijít k újmě.
Možná si teď myslíte, že tento článek je, jak se říká o… víte čem. V podstatě máte pravdu. Ale ruku na srdce, když už si člověk toho psa pořídí, měl by se také postarat o to, aby tím neznepříjemňoval život svému okolí.
