Článek
Letos jsme udělali něco, co jsme dlouho jen plánovali a nikdy nerealizovali. Místo obvyklého rodinného výletu do Chorvatska, kde to známe pomalu lépe než vlastní zahradu, jsme se rozhodli pro změnu. Ne že bychom na Chorvatsko zanevřeli – nechci se přidávat k vlně lidí, kteří poslední dobou nadávají na ceny, přeplněné pláže nebo arogantní domácí. Nás tam pokaždé čekalo hezké moře, dobré jídlo a klid. Ale člověk má občas chuť zkusit něco nového. A tak padlo rozhodnutí – letos jedeme do Itálie. Konkrétně do Kalábrie. A víte co? Nelitujeme. Ani na chvíli.
Začalo to nenápadně. Kterési lednové odpoledne jsme seděli nad mapou a přemýšleli, kam by se dalo utéct za sluncem, mořem a trochou dobrodružství. Kalábrie nás lákala už dřív – na jihu Itálie, mimo hlavní turistické trasy, a přesto s příslibem autentického zážitku. Prohlíželi jsme si různé fotky a ty také nakonec s velmi dostupnými letenkami na přímý let z Vídně rozhodly. Zarezervováno bylo během deseti minut. A tak jsme se začali připravovat na cestu do oblasti, kterou mnozí ještě ani neumějí přesně zařadit na mapu.
Let, první dojmy a vůně slané vody
Let z Vídně byl pohodlný a trval jen něco přes hodinu a půl. Letiště v Lamezia Terme nás přivítalo typickým jižanským chaosem – nic strašného, ale fronty se hýbou svým tempem, úsměvy se střídají s gesty, a hlavně - všude kolem voní káva. Uvažovali jsme nad půjčením auta, ale nakonec jsme zvolili vlak a zamířili jsme (překvapivě rychle) do naší finální destinace. V tu chvíli už bylo jasno: vítejme na pravém jihu Itálie. Horký vzduch, suché kopce, olivovníky, různé citrusovníky, a za zatáčkou vždycky moře.
Ubytovali jsme se v městečku Amaneta – místo, které bych bez váhání doporučil každému, kdo touží po průzračné vodě, klidných plážích a západech slunce, které vypadají jako z katalogu cestovní kanceláře. Moře nás úplně odzbrojilo – křišťálově čisté, s viditelností snad deset metrů pod hladinu. A žádné řasy, žádné mastné skvrny od motorů (nebo ještě něčeho horšího), žádný neklid. Jen vlnky, rybičky a občas nějaký ten šnorchlista. Dokonce jsme v moři viděli i chobotnici a platýse.
Pláže jsou tu z velké části veřejné, i když občas se najde i „resortní“ pláž, kde si za 20 Eur na den můžete pronajmout slunečník a dvě lehátka. My jsme ale zvolili variantu koupit si v jednom z místních krámků vlastní slunečník za 15 Eur, a ten nám vydržel celý týden. Deky a ručníky jsme měli svoje, takže úspora byla značná. A ne, nic nás netlačilo; pláže jsou tu buď písečné, nebo z velmi malých a dokonale hladkých oblázků. Navíc kdo si někdy nesl vědro a deštník po oblázcích na Makarské, ví, že pár kroků nikoho nezabije. Stojí to za to.
Pizza, která chutná jako doma – jen trochu víc
Další věc, která nám utkvěla v paměti, je jídlo. V Kalábrii se nehraje na nablýskané restaurace s padesáti druhy těstovin. Místní podniky často vypadají nenápadně, někdy až omšele. Ale pizza? Nejen že je chutná a křupavá, ale taky nestojí majlant. V restauracích jsme našli poctivou plnohodnotnou pizzu od šesti eur. A to mluvím o velikosti, kterou si u nás běžně objednáváte domů, nebyly to žádné miniatury. K tomu sklenka domácího vína… těžko si přát víc.
Objevili jsme taky lokální specialitu – ‘nduja, pikantní salámová pasta, která se maže na chleba nebo přidává do omáček. V kombinaci s čerstvými rajčaty a bazalkou se z ní stává naprosto návyková záležitost. A nesmím zapomenout na ovoce – melouny, meruňky, fíky… všechno sladké, zralé a vonící sluncem. Koupíte si je tam přímo na trhu od místních, nikdo to ovoce nikam neveze kamionem…
Lidé a atmosféra
Zatímco v některých částech Chorvatska už turisté trochu zdomácněli a občas má člověk pocit, že je spíš na teambuildingu brněnské přehradě než na dovolené, Kalábrie působí jinak. Místní nejsou znechucení turismem – naopak, působí až mile překvapeně, že tam vůbec někdo přijel. Jsou přátelští, občas trochu hluční, ale rozhodně srdeční. Komunikace byla někdy trochu výzvou – angličtina tu není zrovna běžná, ale s úsměvem, pár slovy italsky a ochotou improvizovat jsme zvládli všechno od objednávky jídla po navigaci v uličkách městečka.
Večer jsme často vyrazili do uliček městečka a pozorovali život kolem. Starší páni na lavičkách či v kavárnách debatovali o fotbale, kluci na pláži hráli fotbal, z okna vonělo rajčatové sugo. Všude panoval klid. Nebyl to ten umělý klid resortu, kde vám hrají do uší tiché saxofony, ale opravdový klid. Ten, kdy víte, že nikam nemusíte spěchat, že vám nikdo necpal náramek na ruku ani katalog animačních programů.
Zpátky domů – ale s hlavou plnou Kalábrie
Po týdnu jsme se vraceli domů s trochu těžkým srdcem. Ne proto, že bychom se netěšili – ale protože nám ta změna opravdu sedla. Chorvatsko je blízko, známé, pohodlné. Ale Itálie, a Kalábrie zvlášť, nás očarovala. Možná to byla kombinace toho všeho – jídla, lidí, přírody a moře, které nás obklopovalo. Možná ten pocit, že jsme objevili něco, co zatím neobjevili úplně všichni. A možná i to, že člověk si někdy musí vyjet z vlastní komfortní zóny, aby pochopil, že svět je větší, než se zdá z okénka auta při cestě na Istrii.
Neříkám, že příští rok nepojedeme znovu do Chorvatska. Třeba ano, třeba ne. Ale jedno je jisté – Kalábrie se zapsala do našeho cestovatelského srdce. A pokud váháte, jestli letos jet opět „na jistotu“ nebo zkusit něco nového, doporučuji: zkuste to. Třeba právě Kalábrii. Může vás příjemně překvapit. Tak jako nás.
